Sedl si ke stolu, nalil si z karafy karmínově zbarvenou velice pomalu perlící tekutinu. Dojista z hroznů, které rostly na kopcích kolem ruin. Takovou barvu však měly jediné. Odrůda Tierne, která zůstala jako upomínka Velkých. Připomínala krev.
.
Zpracovávala se v oblasti předhůří ruin odnepaměti. Hrozny snesené svižnými chlapci z kopců, fielské dívky našlapaly do obřích kameninových džbánů zakopaných do země. Horkost zdejší půdy a okolo nahromaděných kamenů dávala rychle zkvasit rozmačkaným bobulím. Vzniklou šťávu plnou lahodného perlení slévali fielští vínotvorci do menších nádob. Ty nakládali na muly a rozváželi do taveren a hostinců v širokém okolí.
Nic nevadilo, když perlení pomalu ustávalo a mok se stával těžším a poněkud zrádnějším při nestřídmém pití. Já měla měkkou variantu, ale otec (ani jsem netušila, proč je pro mě to pojmenování tak důležité), jak se zdá, upřednostňoval to druhé. Do jisté míry mě fascinovalo, jak se mu nad horním hladce oholeným rtem perlí pot, který se mísil s vinnou šťávou a on obojí mimoděk olízl a slastně polkl.
Zpod přimhouřených očí se však pozorně rozhlížel, jako kdyby někoho, nebo něco hledal. V duchu jsem volala Velkou Kozu a proklínala Sanyu i Myrddina, aby mě lépe připravili na to, že pohled muže dokáže vyvolat tolik protichůdných reakcí. Ne že bych muže neznala, nebo žádného v životě nepotkala, ale nikdy jsem nezažila, že bych tak ostře vnímala něčí tělesný pach a každý pohyb do nejmenšího detailu.
V jeden okamžik, když se náhodně naše oči setkaly a hleděli jsme od svých stolů na sebe přímo, měla jsem dojem, že moje pokožka hoří jako písek Míhenáy v plném slunci. Zanořila jsem oči do jídla a svého pohárku a soustředila se na uklidnění vlastního tepu, na vůni a na strukturu pokrmu přede mnou a na lahodnost, když vinná šťáva zaplavila moje chuťové pohárky. Soustředila jsem se, ale byla jsem ze sebe tak moc zmatená, až se mi to nepodobalo.
Zmizela Nia s posláním a najednou tu byla obyčejná holka zalitá purpurem svých vnitřních červánků, která se vrtá v jídle, upíjí víc a víc šťávy, jako by to mohlo něco změnit na tom, že je nervózní, nejistá a tak nějak vlastně vůbec nemá páru, jak se jí tohle mohlo přihodit. Taky jsem cítila jeho pátravé pohledy. Jasně, možná jsem jenom z počátku měla dojem, že zapadám.
„Třeba je to jenom tím, že mě nezná a nikdy mě tu neviděl.“ Běželo mi hlavou. Ačkoli moje mimikry byly podle Myrddina i Sanyi dokonalé a měla jsem splynout, zjevně to nebylo tak, jak se zdálo v daleké budoucnosti, kdy jsme vytvořili plán Obnovy. Mysleli jsme, že je dokonalý. Bezchybný. Jako můj převlek. Moje jistota s každým jeho letmým pohledem dostávala trhliny. Drolily se zdi, které jsem si za pomoci Sanyi a Myrddina vystavěla. Holá pravda vylézala po kouscích na povrch. Vrátila jsem se, abych všechno změnila.
Jenže všechno začínalo měnit mě, aniž bych si to uvědomovala, či dokonce připouštěla. Ach, Velká Kozo! Proč jsem byla zrovna já vybrána?! Možná Sanya měla pravdu a já nebyla ta, která změní minulost a skrze ni i budoucnost! A k tomu ještě ty pátravé pohledy mého zploditele! Kdo to má vůbec vydržet a proč?! Jak se mi tohle stalo?!
Pochybnosti do mě narazily jako padající masiv nejvyšší hory Mehalzu Venge – Spiktriv. Paralyzovalo mě vědomí, že nejsem hrdinka a vyvolená, která vše změní. V tu chvíli jsem se stávala někým jiným. Zase jsem se cítila být dívkou dusící se pod matčinou mrtvolou omývaná její krví. Byla jsem znenadání (opět) tak… Zranitelná.
Začala jsem se nad poloprázdným talířem a zcela prázdným pohárkem v duchu modlit k Velké Koze, aby zabránila katastrofě. Aby mi pomohla uspět. Aby… Aby mě v tom (zase) nenechala!
Pokračování někdy příště:)
Možná jste už četli: