Ó Kozo! Hleděla jsem na svého otce! Byla jsem si tím v hloubi kostí jistá jako tím, že mi na jazyku drhne kávová sedlina, kterou jsem v roztržitosti upila.
.
Vypadal tak čistě. Tak nevinně. Jak by mohl mít na rukou tolik zbytečně prolité krve?! Nechápala jsem to. Možná jsem to ani chápat nechtěla.
Kávový povlak na jazyku mě držel při zemi a nechával zaznít ozvěnu v mé mysli „Zjevné nemusí být pravé.“ Stín Sanyina bytí mi připomínal, kdo jsem a jakým úkolem mě Velká Koza pověřila.
.
„Velká Koza mě zřejmě chce ztrestat za roky věrné služby tím, že skrze tebe pokouší moji trpělivost.“ mručela Sanya ve chvíli, kdy jsem již po několikáté v jednom dni spálila kávová zrna určená k pražení.
„Káva se praží, káva nemá hořet plamenem jenom proto, že se v duchu touláš s pastevci v ruinách Mehalzu! Soustřeď se a znovu!“
Další zrna přistála na roštu nad ohništěm a já hanbou rudá jako žhavé uhlíky jsem se snažila vydolovat ze svého nitra vlákno, které by mě při správném vinutí mělo vést a udržet energie v rovnováze, abych zase nenechala vzplanout vysokému ohni.
Slibovala jsem si, že Sanyu nezklamu. Že to dokážu, když se budu snažit…
Lehce se to řekne, ale moje dětská mysl opravdu běhala za stády koz nízkou a tuhou travou ruin Mehalzu. Nohy mi bušily v rytmu kopýtek celého stáda, vůně trávy a čadících ohňů mě nadnášela a mísila se s vůní čerstvého kozího sýra a placek sušených na plochých kamenech po okrajích ohniště.
Chutě a vůně mě vtahovaly, ale já najednou škubla za vlákno ve své mysli a jako když mrskneš bičem, moje já se vrátilo do těla a zrovna včas jsem chřípím nasála čerstvě se pražící zrna a jako kdyby to najednou bylo naprosto přirozené, ovládla jsem oheň. Držela jsem ho na uzdě a pevně zatínala svou mysl do vlákna, kterým jsem spoutala první živel a určila mu jeho místo a intenzitu.
„Svatá Kozo! Sanyo, Sanyo! Vidíš? Cítíš to? Jak je to u Kozy vůbec možné?!“ vyrazila jsem ze sebe ve chvíli, kdy jsem oheň utišila tak, že z něj nezbylo nic než mírně čadící uhlíky.
Káva takto upražená v sobě vždycky měla kouzlo minulého ohně a současné změny na tmavé a tvrdé zrno. To bylo určeno k rozdrcení v kamenném mlýnku a uvaření v baňaté konvici společně se sladkým dřevem, správnou porcí vody a dalším ohněm, který uzavřel ohňovou pečeť. Vzniklý nápoj vyniká opojnou vůní, neodolatelnou chutí a je nezbytným životním souputníkem i průvodcem všeho lidu Fielje z pouště Míhenáy.
Kávou začíná i končí každý den mého lidu. A Sanya je jedna z mála Učených, které jsou ochotny učit sirotky nejen Pravému pražení kávy po fielsku. Učila nás však mnohem víc. Ale o tom jsme s nikým nemohli mluvit.
„Tajemství pražení pravé fielské kávy a tajemství Velké Kozy nejsou pro oči a uši nevyvolených, Nio a Tjerdane.“ Oba jsme už jen mlčky kývli hlavou, protože první vize, kterou nám naše dobrotivá učitelka ukázala byla, jak by to špatně dopadlo se všemi fielskými, kdybychom poodhalili komukoli z nevyvolených byť jenom střípek Pravd Velké Kozy.
I kdyby to bylo jenom tajemství Pravého pražení. Byla by to katastrofa větší, než jaké podlehli Velcí lidé z Mehalzu Venge. Velký národ, který prý někam zmizel a zbyly po něm jen ruiny, píšťaly, mnoho pověstí a několik legend. To si Fielje nezaslouží.
.
Káva mě zastavila, abych neudělala tu největší pitomost, která se mi v hlavě vylíhla hned, jak jsem uviděla svého otce a zacloumala ve mě vroucí krev, která vzkypěla v okamžení, jak se můj otec objevil naproti mě. Chtěla jsem ho zabít. Hned. Bez slitování. I přes jeho zdánlivou nevinnost.
Hostinská ho uvítala hlubokou úklonou, což značilo, že se jedná o vysoce postaveného Fieljana. Jeho prosté oblečení a nenucené chování prozrazovalo, že naprosto přesně ví, kdo je a co čeká od svého okolí. Podle toho, co mě kdysi učila Sanya a Myrddin měl být arogantní a namyšlený.
Zatím to tak nevypadalo. Přes tento celkem slušný první dojem mi ruce pomalu klesaly k ukrytým nožům a srdce mi bilo o poznání rychleji, ale a já dala v daleké budoucnosti slib. Slíbila jsem Velké Koze i sama sobě, že neudělám nic, čím bych ohrozila svůj lid. Slíbila jsem, že svého otce dokonale poznám, protože jedině tak může být můj Osud naplněn. Měla jsem zachránit budoucnost, která ještě v tento okamžik pouze spala v předivech Velké Kozy.
Proto když mě ten muž (kterým byl můj otec) míjel, neuhnula jsem pohledem, když se o mě otřel očima a zvládla jsem udržet ruce od nožů.
Abych se zaměstnala, poručila jsem si porci dušeného kuřete, batátovou kaši a zeleninu s červenou karí omáčkou. Také vinnou šťávu, která byla na osvěžení v parném dni jako dělaná.
Budu se věnovat jídlu.
Budu se věnovat pití.
Budu se věnovat studiu.
Předmětem studia je můj zploditel. No, Svatá Kozo stůj při mě, abych nebyla zbrklá.
Pokračování někdy příště:)
Možná jste už četli:
.