„To jsme se tu ale sešli.“ Nahlas jsem to neříkala. Hostinec, ve kterém jsem seděla za stolem a upíjela horkou, aromatickou a velmi sladkou kávu se spíš podobal doupěti kojotů a lišek.
.
Zvykla jsem si cestovat sama a aby mě nikdo neobtěžoval, oblékala jsem se jak o většina místních mužů. Kalhoty, dlouhou tuniku, plášť a hlavu omotanou látkou tak, aby chránila před sluncem a při částečné úpravě i před pouštním pískem. Samozřejmostí se pro mě staly nože v rukávech, v botách a za pasem dvě zakřivené dýky, které lehce skryl plášť.
Být nenápadná se stalo denním chlebem. Možnou, byť nepatrnou zárukou přežití pro případ, že by se věci začaly vyvíjet nebezpečně. Nevyhledávala jsem takové stavy, ale občas si mě našly samy. Bezmocnost asi nesnáším stejně jako neupřímnost.
.
Jako dítě…
Bylo mi asi šest let, když se do naší vesnice přiřítili jezdci a úplně ji srovnali se zemí. Nebyla jsem hrdinka. Matku sekl jeden z potetovaných nájezdníků zahnutou šavlí do krku a ona na mě upadla. I kdybych chtěla, nemohla jsem se hnout, když mi horká krev stékala za krk a já sotva lapala po dechu v mezeře mezi matčiným ramenem a ňadrem.
Chtělo se mi plakat, chtělo se mi křičet, ale nic z toho neuděláte, když je vám šest a toužíte ještě po jednom jediném nádechu a po něm po dalším. A zase a znovu, dokud se neusadí prach a kouř ze zapálených obydlí. Pak se snažíte uvolnit se z pod těla, které tíží tak, jako vás kdysi nadnášelo v náručí. Nezměrnou silou.
Dnes jsem přesvědčena, že matka vběhla před nájezdníka právě za tím účelem. Aby dala svůj život za můj. Nevím, jak dlouho jsem vězela pod jejím chladnoucím tělem. Byla chladnější, těžší a těžší… ano, to už jsem zmínila, ale ve skutečnosti jsem měla pocit, že uběhly roky a na mě leží celý svět. Tak moc bezmocná jsem byla.
Asi na mě matka dohlížela i z Mezisvětí, kam se dostanou duše, které na Planině nedokončily svůj úkol. Proto mě (zřejmě díky matce) po několika obratech dvou Sluncí polomrtvou vyhrabala Sanya. Stařena křehká jako pouštní květina, ale ve skutečnosti nezdolná jako poušť Mihenai. Vytáhla mě na nohy a pohmatem zkoumala, zda jsem celá, nebo se jenom tak jevím.
„Zjevné nemusí být pravé.“ mrmlala si pootevřenými ústy a mě její hlas tehdy zněl jako mečení píšťal chovatelů koz z ruin Mehalzu, kde pouštní písek vyrýval značky do skal a do toho, co zbylo z kdysi velkolepých staveb po Velkých lidech z Mehalzu Venge. Velký národ, který prý někam zmizel a zbyly po něm jen ruiny, píšťaly, mnoho pověstí a několik legend.
„Poušť Míhenáy sežere všechno, Nio. Všechno, co se sežrat nechá. A s tebou má Velká Koza ještě plány.“ tvrdila Sanya a já jí tehdy nerozuměla o nic víc než písním pastevců zpívaných Prastarým jazykem. Moje fielština (pocházím z lidu Fielje z pouště Mihenai) na zpěvavou řeč Sanyina lidu nestačila. Neznala jsem slova, ale melodie řeči Venge, kterou mi Sanya vyprávěla cosi před spaním, zaháněla moje noční můry o meči v krku mé matky a teple krve za mým (tehdy) vyzáblým dětským krkem.
První noc jsme nocovaly samy pod hvězdnou oblohou, na ohni ze sušených bobků nusrenga (tučný, na první pohled neohrabaný tvor, nekorunovaný pouštní koráb. Unese více než trojnásobek své váhy) opékala Sanya morchala – malé, hubené, mrštné, ale neskutečně výživné zvířátko. Na nožkách má hodně svaloviny a když celé týdny nemáte nic jiného k jídlu, nemusíte se bát nemocí, protože morchal je až k nevíře plný všeho, co malý pouštní lid potřebuje k přežití.
.
Teď to všechno bylo jako sen, když jsem upíjela zvolna svoji kávu a čekala. San už to věděla tenkrát, když mě vyhrabávala z písku pod mou matkou, že mám úkol. Teď je mi dvacet a tři měsíce a já čekám na svůj Osud. Osud předurčený Velkou Kozou. A přesto, že nevyhledávám potíže, snažím se jim vyhnout, tohle mě stejně nemine.
„Nemysli si, Nio. Vrátit čas, není tak těžké, jako vrátit se ke své podstatě a splnit poslání, ke kterému jsi předurčena. Na to velký pozor.“
Uvědomuji si to velmi ostře. Už jenom proto, že jsme se Sanyou porušily všechna pravidla a ve Svatyni Mehalzu Venge zasvěcené Velké Koze, jsme mě vrátily v čase. Chci uchovat, co mělo být zničeno, chci obnovit, co mělo být zapomenuto. Moje vesnice, můj lid, já, poušť ve svém nekonečnu, si zaslouží šanci, která byla zmařena – šanci na normální život.
Tak čekám.
Popíjím kávu a pozoruji drobnosti. Detaily. Až přijde ten střípek, který do mě Velká Koza v době mého zrození vložila, uslyším píšťaly pastevců koz z ruin Mehalzu a moje cesta pokání a obnovy započne. Osudy jsou děsivé a nekonečno pouště též. Nechť Velká Koza stojí u mých cest a řídí moje kroky.
.
Pokračování někdy příště 🙂
.