Stála jsem před branami nějakého fotbalového stadionu, který jako by byl Bohemka, ale zároveň nebyl.
.
Asi jsem stála frontu na lístky, nebo jsem šla koupit langoše. Nějak jsem si nevzpomínala. Ale byl pěkný podzim, sluníčko jemně píchalo do očí, protože už zase stálo na obloze nízko.
.
V tom se ke mně přitočil chlap. Vysoký, urostlý, tak nějak mezi pětačtyřicítkou až padesátkou.
Vysloveně se na mě zubil od ucha k uchu. Na pohled nebyl k zahození. Zdál se mi nějak povědomý. Asi hrál v nějakém filmu, usoudila jsem v duchu.
.
Přitočil se blíž a z ničeho nic mě prostě začal líbat s takovou vervou, že mi měkly kolena a já se o něj v návalu nečekané vášně opřela pěkně těsně – tělo na tělo. Když jsem se skrze líbání skoro blížila k vyvrcholení…
.
Odtáhl se a ukázal na vysokého dlouhána s šedivým vlasem svázaným do nízko posazeného ohonu. Ten byl oblečený kompletně v černém. Trochu připomínal Daniela Hůlku v jeho vrcholné formě.
.
Neznámý a zároveň divně povědomě známý olíbávač na něj ukázal a řekl:
.
„Mám strach za ním jít. Je jedinej, kdo ten novej fotbalovej klub pro morčata může zařídit. Ale je furt děsně napruženej a já bych nerad jednu schytal, když by se dostal do ráže.“
.
Podívala jsem se na olíbávače a získala dojem, že se jmenuje Josef.
.
„Tak se neboj a nech to na mě. S velkýma zvířatama umím vyjednávat. Musíš bejt upřímnej. A nesmíš ho nechat se nadechnout.“
.
Poplácala jsem Olíbávače Josefa po tváři a shledala, že za dobu našeho hovoru, mu narostl knír.
Divné. Vypadal jako kříženec herce Josefa Vinkláře a Pavla Nového.
Však říkám.
Divné.
.
Divnější bylo, že jsem se sebrala a přímo se vydala za RádobyDanielem Hůlkou do útrob stadionu. V setmělé chodbě jeho vlasy přízračně stříbrně zářily a já bych byla přísahala, že jsou nabité vysokým napětím.
.
Životu nebezpečné.
.
„Hej, pane Umímtozařídit!“ zavolala jsem na něj.
.
Pomalá otočka na patě, šlehnutí ohonem stříbrovlasým ve vzduchu, zvlnění tváře do udiveného šklebu.
.
„Co chceš? Spěchám. A nemám čas se tu vybavovat s nějakou…“ sjel mě pohledem a dodal: „courou od podřadnýho budižkničemu.“
.
Usmála jsem se na něj tak, že i já bych při pohledu na sebe začala tát. Tak hřejivý byl můj úsměv.
.
„No, jestli jsem, nebo nejsem to, co jsi právě směrem ke mě vypustil, to nechme stranou. Seš mocnej, nebo nemocnej?“
.
„Proč bych jako měl bejt nemocnej? Nestraší ti ve věži?!“
.
„No, asi straší. Jinak bych tu s tebou neztrácela ani chvilku mýho zbejvajícího života. Ale chci, aby sis mě vyslechnul. Když už teda se mnou ztrácíš ten svůj vlastní drahocennej čas.“
.
Opět jsem se na něj usmála a viděla, že přeci jenom, maličko, se mu v očích blýskla jiskra zájmu. Bylo jedno, co jej zaujalo.
.
Důležité bylo…
No, co vlastně bylo to důležité?
Najednou mi zavoněl.
Jako maso.
Kuřecí maso.
Dala bych si kuře.
Dobré kuře!
Nejlepší kuře!!!
.
Moje levá ruka vystřelila k dlouhánovu krku, druhou jsem ho fixovala tak, aby se nemohl pořádně pohnout.
.
A on skutečně nemohl.
.
Moje energie přemohla tu jeho.
.
Kuřecí bylo tak blízko!
.
Vášnivě a hluboce jsem jej políbila na jeho „kuřecí“ krk.
…
Druhý den v tisku bylo palcovými titulky napsáno:
Marian Dlouhý, majitel FC klubu Morčata byl nalezen na chodbě stadionu zcela zbavený krve a morku!Policie se domnívá, že se může jednat o sadistického vraha, který neznámým způsobem odloučí ze své oběti krev a morek. Veřejnost se nemusí obávat.Zmíněný vrah takto napadá pouze (lidově řečeno) „velká zvířata“.
—
Mimochodem…
Jste „velké zvíře“?
Já rááááda kuřecí!
—