Nikdoš má Nikdošku. Nikdoška má Nikdoše a oba mají Atíka. Atík je hluchý pes, má Nikdoše a Nikdošku. Všichni zdědili majlant po Helence.
.
Helenka byla (vlastně pořád je) tetička z mnohokátého kolena, celoživotní gamblerka, která je oficiálně mrtvá. Fakticky juchá s milencem na cestě kolem světa.
Svět by byl bez tetiček šedivý a nudný, jako štamgastské večery ve čtyřce s větrákem. Jenom po volbách je svět i život lehounce mimo zajeté koleje.
Nikdoš je však zajíždí podle jasné a vyzkoušené šablony. Leje do sebe piva a mezi loky žmoulá v puse párátka, protože hulit v hospodě může už leda tak někde na vesnici, kde zákaz kouření hospodský ignoruje, protože neignoruje své stálé návštěvníky, kteří chodí „za kultůrou“.
„A to ti najednou bude jako pšouk! Zasmrdí to a pak bude záležet na tej čistotnosti. Jako esi to ty lidi vyvětraj.“
Tak se vyvětí nad sedmým pivem Nikdoš, když se ho táží na názor k posledním volebním výsledkům. Partička kolem stolu se na sebe váhavě podívá a jenom Franta Vomáčka usrkne z panáka zelené a po labužnickém polknutí se zeptá Nikdoše „A vo čem to vlastně Pepane mluvíš?“
„Vo tom, že lidi jsou dobytek. Vo tom mluvim.“
Mohutně si odříhne a mávnutím ruky ukazuje hospodskému, že má donést rundu kořalek
„Jste zvaný, volové. Protože vy nejste dobytek!“
Hospodský dovalí objednanou rundu, která se skladbou druhů v čase nemění, pokud tedy někdo z osazenstva štamgastského nemá zrovna něco nutného. Třeba návštěvu tchyně, nebo funus. Občas je tolerována i nepřítomnost z důvodu návštěvy funusu tchyně.
Volové, co nejsou podle Nikdoše dobytek, září jako slunce a klopí panáky. Však zadara líp chutná. Večer už se zdá být dokonalý.
K dokonalosti zůstává Nikdošovi čas ještě o pět piv a šest panáků později. Však co? Nikdoška doma dřepí u nové plazmové televize přes půl stěny a cucá sladké moldavské víno a určitě má nos rudý od toho, jak pláče nad miliontým dílem Kluků z parlamentu.
To je podle Nikdošky „Táák dokonalý. Jako ze skutečnýho života, Pepane! A jaký jsou tam fešáci chytrý. Ale tomu ty jako vobyčejnej muskej vůbec nemůžeš rozumět!“ A tak Nikdoška s postavami fešáků z parlamentu brečí, jásá i nadává, protože to s nimi pěkně do hloubky prožívá.
Nikdošovi jsou bohatí, ale dělají, že nejsou. Tvrdí všem okolo, že jim posílá prachy synátor, který obchoduje s nějakým bílým práškem v Jižní Americe. „Asi tam lidi dost často perou, když se porád potěj v tom vedru. Tak to hodně nese, když je spotřeba.“ vykládají kde komu.
Nikdoška zatím doma usnula na novém gauči. Špičatý nos jí trčí nad peřinu a přes své chrápání neslyší jak Atík kňučí a prdí.
Atík má dnes po buřtech větry a chtěl by ještě navíc jít pomočit patníky, aby nové feně ze sousedství ukázal, jak mocného nápadníka by mohla mít, kdyby to nebyla nafoukaná hromada psích sexy chlupů.
Pepan Nikdoš platí rozechvělou rukou útratu, poroučí si s sebou dvě krabky cigár a podél zdí se plíží pomalu domů. Doma čeká prdící hluchý pes a chrápající Jaruna. Nikdoš šmátravě prochází bytem směr ložnice a modlí se, aby Jaruna pokračovala v chrápání a Atík zanechal prdění.
Dnes má štěstí. Jaruna chrápe dál a Atík už nekňučí. Nikdoš uléhá v ložnici do postele. Začíná chrápat jako Jaruna. Atík vleze na místo Nikdošky. Prdí i ze spaní. Do půl hodiny chrápou všichni tři. Dohromady to zní jako vibrační bruska v klimakteriu.
Je po volbách. Kluci z parlamentu už jsou na plazmovce vypnutí. Vypnutí jsou i Nikdošovi. Atík má v břiše pnutí. Pnutí mají i okna, která mají co dělat, aby se pod tlakem z Atíkova plynu nevyboulila ven.
Jenom noční souzvuk vibrační brusky dává znát, že i bohatí mají své mouchy.
Možná spíš masařky.
.
Možná jste už četli: