Pan Nikdoš vstává na „šestku“ a v sedm už sedí na vrátnici. Kromě své práce nemá jinou zodpovědnost. Odkroutí si svých dvanáct hodin a jde na pivo.
*
Tam si s chlapama vykládá
„Je to špatný, peněz málo, stará v důchodu a taky je vůbec celej život na hovno. Eště že malej Nikdoš, jako synátor, se vodstěhoval do Brazílie. Má tam dobrý zdroje, dobře se mu vobchoduje a s místníma to umí.“
„A co jako prodává?“
„Ale já tomu nehovim. Nějakej bílej prášek. Asi na praní. Ale všichni to strašně chtěj. Tak je v baliku. Řikal.“
Během večera mezi řečí do sebe naláme svých sedm desítek a tři frťany, vykouří krabku cigár.
Jedním okem sleduje sport v hospodské TV a druhým okem šmidrá po knajpě, kde pro kouř skoro není vidět. Zase nefunguje větrák. Chlapi u stolu vyřeší Nikdošovy finanční trable, celou politickou situaci a uzavřou to tím, že
„Za všechno stejně můžou ty hajzli nahoře.“
„Se mějte. Zejtra přídu dřív, nejdu do rachoty.“
Hospodský sjede okem lístek, propiskou pokosí řádek piv, spočítá frťany a čerstvou krabičku trubiček plněných drceným tabákem. Vyplivne na Nikdoše sumu. Ten s huhláním zaplatí a vydá se vrávormo ke dveřím.
U nich na chvilku zaváhá, za kterou kliku má vzít, tak se radši rozpřáhne a zaujme bojovou pozici a jde po obou klikách naráz. Trefí se až na druhé podání. Do jedné jediné kliky, kterou ty dveře odjakživa mají.
V podroušení doklopýtá domů. Vmotá se do baráku díky sousedovi, který se vrací z venčení dogy Peggy. Klíče vyloví z kapsy za hlavu plyšové obludy, co mu Nikdoška koupila před deseti lety k svátku. Párkrát odře dveře kolem zámku, než se mu podaří odemknout. V předsíni skopne boty z nohou a plíží se do ložnice. Mytí nechá na Indy.
Shodí ošacení nasáklé kouřem a potem na zem a vleze pod peřinu. Jeho manželka chrápe jak starej pes. Pes, už dávno hluchý, chrápe pod postelí taky.
Za dvě minuty se ložnicí ozývá trojí chrápání. Pěkně stoupá ve frekvenci nahoru a dolů, aby chvílemi rezonovalo v panelech bytu a rušilo partaj nad nimi, kde má batole netopýří uši a to chrápání ho děsí, tudíž řve. Ono zase na oplátku ryčí, jako když zapichují sele. Veselá paneláková noc.
Pes se ráno budí první. Má kruhy pod očima a je přiopilý z výparů, které vylučoval pan Nikdoš během spánku. Vzbudí si paní Nikdošovou olizováním jejího obličeje, který jako jediný z pod peřiny vykukuje. Paní Nikdošová se zafuněním odfrkne, rozlepí jedno oko a pomalu se posadí na okraj postele. Nikdoš furt chrápe. Dneska má volno a do rachoty jde až zítra.
Nikdošová na sebe natáhne vytahaný svetr a plandavé tepláky, které na jejím vysušeném hubeném těle visí jako příliš velká kůže. Na hlavu narazí „psí klobouk“, vezme vodítko a nohou posunuje psa ke dveřím. Ten v záchvatu pozdní psí bujarosti tahá za vodítko jako štěně.
Neslyší, že mu Nikdošová spílá do blbců a šťastně se s ní sune k výtahu. Ve výtahu si pes Nikdošových vydatně pšoukne. Ten odér málem porazí i Nikdošovou a to je zvyklá na různé domácí výpary. Když vycházejí z výtahu, míjí je maminka s dvouletým capartem. Oba významně krčí nos i čelo a raději do druhého patra stoupají po svých.
Nikdošovic psisko je takové flekaté, smíchané ze všech možných pouličních směsí. Hotový rasový guláš. Čumák má nakrabacený a dlouhý, směřující k zemi. Trošku jsou si s Nikdošovou z profilu podobní. Kdysi se jmenoval Atík, tedy Atom. Ale od doby, co ohluchnul, mu doma něžně říkají
„Ty blboune.“
Než udělá Atík bobek, do Nikdošky se dává zima. Vytahuje z kapsy v půlce zlomenou cigaretu a z druhé loví zapalovač. Ulomí cigaretu tak, aby si mohla připálit a potáhnout. Skoro zuřivě škrtá a pak se přisaje k filtru ve snaze vdechnout s kouřem i to teplo. Atík už vykonal svou potřebu a paní N. už vdechla zbytek teplého kouře, aby se v zápětí rozkašlala kuřáckým kašlem, který její suché vyzáblé tělo láme v pase.
Pan Nikdoš ještě stále chrápe. Je sedm hodin a paní Nikdošová zapíná černobílou přenosnou televizi na kuchyňském stole a vaří vodu na kafe. Z chlebníku vytáhne kus chleba a vydatně maže sádlem – na to vrstvu cibule a česneku. Tak to má Nikdoš rád a ona si taky zvykla.
V televizi opakují její oblíbený seriál Parlament, kde je tolik pohledných mužů a tolik milostných zápletek, že je z toho paní N. stále na větvi a tak ráda by byla, kdyby se kvůli ní pan N. alespoň dvakrát v týdnu oholil a vzal si čistou košili.
„Jarunooo!“
Ozve se chraplavě z ložnice. Jaruna se zvedne a jde do ložnice. Vidí pana Nikdoše, jak stojí v předklonu a s nechapavým výrazem na tváři jí sděluje
„Jaruno, je to v hajzlu. Já se nenarovnam! Sem se vohnul pro ponožku a je to! Jak já s timhle vole mužu vodpoledne do hospody?!“
Jaruna (vole), obleče Nikdoše do slipů, do ponožek, natáhne mu tepláky, čistou košili. Nejradši by ho polila kolínskou od hlavy po paty, aby voněl aspoň trošku jako klucí z Parlamentu…
Pan Nikdoš má housera. Paní Nikdošová má manžela s houserem. Jediný chovný kus zvířete, je jejich hluchý pes Atom. Další člen domácnosti je Formík. Formík je auto.
*