Schovával se tam. Vždycky tam byl.
Kdo?
Strach.
Bájná příšera, která všechno zlé umocňuje. Živí se obavami a tak podporuje jejich růst.
*
„Kdo jsi?“
„Ty si vyber, jakou budu mít podobu.“
„Proč?“
„Je zajímavé, pozorovat tě, když přetékáš smutkem a obavami. To mám moc rád. Tuze rád.“
„Mě se to nelíbí.“
„Když se bojíš, jsem tu jen a jen pro tebe. Rozumíš? Jsem jen tvůj.“
„Ale já tě nechci. Proč se mě držíš?!“
„Protože se starám dobře o ty, kteří se mě nechtějí zbavit. Jsem starostlivý, nemyslíš?“
„Bojím se…“
„To je fajn. Moc fajn. Řekni mi, čeho se bojíš nejvíc?“
„Ticha. Bojím se ticha. Tam uvnitř.“
„Skvělé! To je dobře. Když je uvnitř ticho, jsi mrtvý. A být mrtvý, znamená nic necítit. Užívej si ty obavy.“
„A kdo vlastně doopravdy jsi? Chci to vědět!“
„Nespěchej na mě. Já jsem tu od věků. Co potom sejde na nějaké té drobné chvilce?“
„Já tolik času nemám. Bojím se, že mi už skoro žádný nezbývá…“
Ticho…
„Hej! Jsi tam ještě? Proč mě tu necháváš? Mám strach!!!“
„Ano? To je báječné! Našel´s mé jméno. Gratuluji!“
„To jsem nechtěl slyšet! Jsi krutý!“
„Nene. Já ne. Ty jsi ten, kdo mě v životě potřebuje.“
„Ale já… já tě nechci. Nenávidím tě!“
„To mnoho lidí. Ale potřebujete mě. A čím víc mě potřebujete, tím víc mě máte. Není to úžasné?“
Ticho…
Stále ticho.
Tam uvnitř se něco zjasnilo, když nastalo ticho.
„Jsem tady. Všimni si mě! Tak dlouho jsem s tebou byl a najednou mě nepotřebuješ?! Stojím o tebe! Héééj!!!“
Ticho…
Bájná příšera mnoha podob ztratila vodící vlákno v niterném tichu a uklidnění.
Kdesi hluboko, ve stínech… (Strachem neviděná) Duše odpočívá.
Ticho…
*