Podzimní čas přinesl ve svých větrných a dešťových kapsách mlhy. Tu se rýsuje roh domu, tu vystupuje na povrch mlžných šál větev stromu, ze které visí těžké kapky setřené podzimních mlh.
Ruku vstrčit dovnitř, bál by se člověk, že nahmatá něco hmotného.
Jako kdyby se chtěla mlhovina přitulit či přicucnout. Pod nohama klouže spadané vlhké listí a vydává svou tajemně nahořklou vůni. Vlasy zprvu vyhlazené foukáním přes hřeben, nasávají lačně vzdušnou vlhkost a náhle po ramenou a skráních, vlní se klubka háďat čerstvě vylíhnutých.
Touha po ohni a reji jeho světel, které zaplaší nastalé pošmourno. Potřeba horkých nápojů sevřených ve dlaních, konce chladných prstů sepnuté kolem jako v modlitbě za světlo a teplo.
Chuť zapálit svíčku za všechny mrtvé i živé. Jako příslib.
Mlha v duši maluje obrazy. Jemně zastřené, aby snad neděsily svou ostrostí a syrovostí.
V mlze zachumlaná spí příroda i místa lidmi obývaná.
Pak náhle slunce nadzvedne kraj mlžné peřinky jako každé ráno matka dítěti a pozve radost z nového dne až k nám…
*