Už jste někdy dostali po papuli okovanou micinou? Ne? Tak to je známkou toho, že jste mě nepotkali, nenamíchli a nezpůsobili mi důvod udeřit vás svojí okovanou číčou.
*
Je to opravdu perfektní zbraň. Obzvlášť, když v ní pravděpodobně nosím cihly, jak s oblibou říkám. Kam se hrabou nunčaky, boxer, nebo dokonce vystřelovací kudélka. Taky vás totiž ta micina do kování oděná, může zhypnotizovat úplně fialovýma očima.
A ptáte se snad, co je to za kočku, která do sebe dobrovolně nechá zapustit kování s ven trčícími (tupými) hřeby? No přeci Kočka Kabelkówa!
Vejde se do ní všechno možné a ještě případné šmataly, odradí kování a sveřepý kočičí pohled z vnějšku mojí kabely i z vnějšku mého obličeje – tím se oslím můstkem dostávám k onomu „nákupu“ obličejových broskví.
S broskvemi se to má vlastně tak, že žena má dvě (až tři) období, ve kterých je její tvář podobná broskvičce.
První úsek, kdy se broskvíme na svět se datuje zhruba od narození do cca dvaceti let – tvářičky připomínají krásně vybarvené broskve – zpočátku přirozeně, následují trošku maskované broskve skrzevá patlání xichtoidní (společenský název zní „mejkap“).
Pak se dlouho udržuje tapetové zdání, že nedošlo zaručeně k žádným změnám (zrcadlo po ránu je URČITĚ!!! lhavé). Postupně se žena sune do druhé fáze broskvoidní, jsem tak nějak nedávno zjistila. To totiž večer umyjete nános společensky přijatelného barviva a po přiblížení k zrcadlu a aplikování pleťové vody – ejhle! Čumí na vás (vlastní!) broskev.
Jo. Broskev. Ale asi tak jako broskev po mejdanu plném alkoholu. Bledá, téměř bezbarvá (barvy asi setřel čas, či co, nebo odešly na procházku a zapomněly se vrátit), zato zaručeně a nefalšovaně jemně chlupatá.
Žádná nektarinka. Prostě broskev, která se chystá na fázi následnou – sušení. A jak vypadá sušené ovoce, to ví asi každý.
*
Zatím jsem broskev ve fázi dvě a čekám na budoucí fázi tři – sušené ovoce. Třeba to bude mít nějaké pozitivum.
Sušené ovoce je přeci sladké!
Sladký život ženin v kterékolivěk fázi jest!
*