Paní Málková a Bálková, jsou důchodkyně a taky sousedky z pavlačáku. Scházejí se vždycky po snídani na pavlači, kde mají stoleček, stará prodřená křesla, pod sedinkami nové deky od „ťongů“ a pijí kafé z melty.
*
Vědí na chlup přesně co, kdo, kdy, kam a s kým.
Když totiž nepijí kafé na pavlači, šmírují během vaření, kde se co šustne. Mají ve čtyřpatrovém pavlačáku výhodnou pozici, protože jejich byty spolu sousedí ve druhém patře přímo naproti vchodu.
Ty dámy, jsou nerozlučná dvojka a neunikne jim ani myš.
No, ani myš…
Uniká jim slečna Vočičková, která bydlí v podkroví a má k bydlení navíc i terasu. Ta terasa Bálkové a Málkové pije krev. Taky by rády nějakou terasu. A velký podkrovní byt. Víc by chtěly vědět i o slečně Vočičkové, která pokud náhodou viditelně projde domem, je to malá událost.
Slečna Marie Vočičková totiž nosí zásadně kvalitní anglické kostýmy, na špičce nosu posazené lenonky, vlasy ve vzorném drdolu, na levém předloktí zavěšenou koženou aktovku a v pravé ruce deštník s dlouhou rukojetí, který zároveň používá jako špacírštok.
Nákupy si nechává vozit rozvážkovou službou, prádlo posílá do prádelny a to je asi tak všechno, čeho se Bálková s Málkovou dopátraly od doby, co se slečna Vočičková nastěhovala. Stěhování probíhalo v tichosti o víkendu, kdy pozorné paní pavlačnické, byly zaměstnány rodinnými návštěvami a na šmírovačku jim nezbývalo času.
To bylo pro obě „vyšetřovatelky“ proklatě mrzuté.
Nešlo jim do hlavy, co ta slečna (že není vdaná, zjistily od poštmistrový s důrazným pšššššt!) vlastně dělá. Co jí dovoluje žít si na vysoké noze, v podkroví s „klimoškou“, oleandry a palmami v hliněných hydroponických nádobách na terase (říkala Košíková z přízemí, když pozorovala stěhováky).
Slečna Vočičková nebyla dnešní. Přesně věděla kam se stěhuje a co nechce o sobě dát celému baráku vědět. Málkových a Bálkových znala ze soudních pří až příliš mnoho. Už byla v soudcovském důchodu a titul JUDr. neuváděla ani na vizitkách.
Pro celý svět (mimo pavlačák, kde měla jen své občanské jméno bez titulu) byla
„Majka Vlněná
Adresa TamaTam 001“
Měla ze své přebohaté praxe mnoho materiálu pro své povídkové knihy a jelikož ještě měla vytříbený smysl pro humor (až lehce absurdní), měla každý svůj román předem zálohově vyplacen a k tomu zde ještě byla gáže, která jí plynula z výsluhy. To vše z ní činilo nadmíru svobodnou bytost.
Když chtěla, mohl její románový hrdina (stvořila detektiva Očička) upadnout v podezření, že zločiny rafinovaně páchá sám, aby se na konci každé epizody ukázalo, že pachatelem byly (většinou) nenápadné dámy tvářící se jako vyrovnané osoby pokročilejšího věku. Takové milé „babči“, jak ráda uváděla na pravou míru M.V., která psala pod pseudonymem Majka Vlněná.
Však Bálková i Málková, měly její romány v knihovnách a každý pátek, kdy vycházel v novinách „Inteligentní Noviny Dnešek“ fejeton Majky Vlněné, se dohadovaly, jak asi bude příběh detektiva Očička pokračovat a jestli
„Ho zabásnou, kluka podobnýho brickýmu dedektívu Dalgliseshovi. Takovej sympaťák a furt podezřelej! To sou nervy, pani, že jó?!“
Majka Vlněná, tedy slečna Vočičková, sedávala u psaní na terase mezi oleandry a palmami. Archaický psací stroj byl bezvadně udržovaný, jen „er“ na něm občas zadrhávalo a otisklo se ne příliš zřetelně. Vzhledem k tomu, že zvuk se nesnášel dolů k dvěma „detektivním“ osobám, samotné psaní bylo „neviditelné“.
Ovšem z nitra pavlačového dvora, se od posezení M+B vznášely (zcela zřetelně) různé útržky hovorů, které se slečně Vočičkové velmi hodily do románů, ve kterých hrály prim zločinné postarší dámy.
M+B, si každý pátek notovaly, jak se ta Majka Vlněná vyzná…
„Jako by tu žila s námi, paní Bálková.“ řekla jednoho ne příliš jasného dne paní Málková a nalila sklenku domácí (krajně podezřelé) griotky sobě a své sousedce Bálkové.
*