Miriam si stáhla vlasy do hladkého culíku, který podtrhoval její ostré rysy. Vypadala přísně. Troška makeupu zamaskovala nevyspání. Nasadila si nedioptrické brýle, které nosila aby svému postavení dodala jisté vážnosti.
*
Pozdravila vrátného v uniformě a vyzvedla si u něj poštu. Mohla to přenechat sekretářce, ale chtěla jako první vědět, na co se má přichystat. Jako tajemnice ministra pro zvláštní úkoly musela být vždy o několik kroků napřed. Za to ji platili. A ona své úkoly brala velmi vážně.
Položila v kanceláři poštu na historicky cenný mahagonový stůl, který podpíraly jemně vyřezávané nohy zakončené hlavami draků pod masivní deskou. Ministr pro zvláštní úkoly jí ho věnoval, protože jemu se nehodil do celkového ladění jeho moderní kanceláře. Miriam byla staromódní. Mladá, dynamická, důrazná svižná, chytrá, ale staromódní. Milovala staré věci s příběhem.
Kabát jednoduchého střihu pověsila do skříně, před vysokým zrcadlem překontrolovala svůj vzhled. Vyplázla na sebe jazyk a spiklenecky mrkla. Byl to takový její ranní rituál. Dávala si tím na srozuměnou, že je to stále ona. Že ji váha úřadu změnila jen navenek. Že zůstává stále tou milou a trošku praštěnou holkou, která má ráda vůni letních bouřek, bosé čvachtání v kalužích a bláznivě zadýchané líbání. S Pierrem.
Pierre…
Letní láska z Provence, kde s rodiči po maturitě strávila čtrnáct dní dovolené.
Všechno tenkrát bylo zahalené do barev a vůní. Pole plná levandule, báječné víno, slunce, bouřky, stará stodola… Tam se s Pierrem poprvé chvatně a nenasytně milovali. Promočení na kůži. Nevnimali nic než jeden druhého. Po milování jí něžně šeptal do ucha, že ji miluje…
Přejela si rukou po čele. Jako by zaháněla tím pohybem vzpomínky pryč. Musela se zase začít soustředit. Mezi obočím se jí objevila malá vráska.
Pošta byla jako vždy. Nějaké stížnosti, to vyřídí sama, nic zvláštního. Potom dotazy občanů k činnosti ministerstva, to dá tiskové mluvčí. Jeden dopis se tvářil nenápadně. Tedy než ho otevřela. Na její jméno chodila spousta dopisů se žádostmi o pomoc. Vypadla z něj vylisovaná snítka usušené levandule, kousek kostkované látky a na jemném papíru, lehkém jako dech, jen pár řádek.
„Ma petite fille,
Demain, le monde finit…
Pour toujours votre Pierre.“
*
Až do konce dovolené od Pierra slýchala, že je navždy jen její.
Poslední den jí řekl „Když odjedeš, svět zítra skončí.“ smála se a slibovala, že se určitě znovu uvidí…
Následovala vysoká škola a Miriam Pierra vypudila z hlavy, protože rodiče si to přáli. Sem tam si na něj vzpomněla, ale chtěla nejdřív něco dokázat. Ukázat rodičům, že můžou být na ni hrdí.
Uhladila papír na stole, položila přes něj snítku levandule, kousek kostkované látky, která kdysi byla součástí Pierrovy košile. Sepjala ruce. Jako by se chtěla modlit. Nevěděla, kde se v ní vzala ta prudká a svíravá bolest, která si vynutila bouřku v jejím srdci a pustila proudy vláhy z jejích očí.
*
Ministr našel na svém stole vzkaz
„Nečekejte mě, dávám výpověď, letím do Francie.
Formality vyřešíme přes datovou schránku.
S úctou
Miriam.“
*
Stála před Pierrovým hrobem, porostlým trávou a levandulí. V ruce dopis, který četla snad milionkrát. Ve vsi jí řekli, kde bydlí jeho maminka. Přijala ji vlídně, pohostila vínem a sýrem s čerstvou bagetou.
„Pierre mi o tobě stále vyprávěl. Chtěl si počkat až budeš chtít být s ním. Snílek. Takový byl můj syn. A pak přišla ta bouřka a nehoda… napsal ti. Tak jsem ti to poslala. Abys věděla, že byl až do konce s tebou. Než umřel, držela jsem ho za ruku. Blouznil. Pořád opakoval, že svět zítra skončil.“
*
Miriam se rozloučila a vyšla směrem ke hřbitovu. Do nejbližší popelnice odhodila brýle. Rozpustila si vlasy, zula boty…
Bylo před bouřkou a všude voněla levandule…
**
Francouzi a „franštináři“ snad odpustí případné gramatické chyby…