Nesnášela být kdekoli sama. Jakmile osaměla, vždycky dostala strach. Bála se tak, že jakýkoli náznak opuštění jejími rodiči (byť na okamžik v dětském pokoji) vyvolával záchvaty hysterie.
Jak se jí to stalo?
Ticho.
To šílené zvonivé ticho, které bylo jako vrchol ledovce kam jen ztěžka zaletí pták. Jen vítr si o ten ledový vrcholek brousil hvízdání do tenka. Svíjela se na zemi, tloukla bezmocně pěstičkami do podlahy až ji bolely a daly vytrysknout dalším a dalším slzám, které spoutávaly její okolí, aby přehlušila ticho…
Hrozilo, že se v něm ztratí. Naučila se ovládat všechny a všechno. Aby nebyla sama. Ani na okamžik. Neexistovalo soukromí ani intimita. Neustálá potřeba kontaktu. Neutuchající potřeba akce. Stala se závislou na emocích, kterými překřikovala to, co se po ní z nitra sápalo.
Démon Osamělosti.
Zlomená noha, nemocnice. Pokoj pro dvě osoby, kde druhá postel zela prázdnotou. Tlumení léky po operaci roztříštěných kostí.
Procitnutí.
Ten zvuk! Drásal jí duši prázdnotou, za kterou považovala ticho a démon Osamělosti hrozil, že ji pohltí. Neschopna se pohnout, neschopna křičet. Zvonění vnitřního ticha nabralo na síle a vtáhlo i dovnitř. Na vrcholku ledovce se otvíral obrovský svět, který dosud nespatřila. Dívala se k obzoru a na každém kousku viděla…
Sebe.
Své nekonečné já, propletené se vším tak dokonale, že nikdy nemohla být sama.
I kdyby už nikdy v životě nepotkala živou duši.
*