Máte v životě pech? Já vlastně od narození. Když mě naši za zuřivýho vrzání gauče v podkroví plodili, vtrhla na ně moje babička. Matka se lekla, dole jí to udělalo „cvak“ a vyprošťovat tátu přijel doktor.
*
Ten doktor nebyl nejhorší věc. Byl to milej dědula, lehce proplešlej a taky vilnej. Když mámu za přispění bodnutí jehlou uvolnil, táta vyklouznul, popadl gatě, manšestrákový sako a na schodech zařval „Věro, vezmu si tě co nejdřív ať neni vostuda!“
Cestou vrazil do babičky a omluvně špitnul „Promiňte, babičko.“ Babička ho nazvala starym prasákem a moji mámu blbou courou. Tý blbý couře, se chlívák v bílym plášti snažil dostat pod sukni a než ho máti vyhodila z pokojíku, stihnul na svou obranu říct, že starší chlapi jsou šikovnější a žádanější než „Mladíčci, co nevědí, co chtějí. Ausgerechnet před vojnou, Věruško!“
Babča řvala za tátou ze dveří „Už se tu nevokazuj, ty holej zadku! A vopovaž se přiblížit k baráku!“ Lidi z vesnice se sbíhali a bylo pozdvižení. Máma v podkroví dala facku doktorovi, ten ve dveřích porazil babinu tak blbě, že ji musel naložit do sanitky a odvízt na středisko, kde jí dali kotník do gypsu. Máma pak měla chvilku pokoj vod keců, protože naše užbabička ji potřebovala, aby ji měl kdo opatrovat.
Táta si samozřejmě mámu vzal na ONV ještě než narukoval, protože nikdo z rodiny netoužil po vostudě okresního formátu, kterou by dojista místní drbny rozpoutaly. Máma plakala nejdřív radostí a pak zase kvůli těm dvěma letům, kdy můj táta Franta měl bejt na vojně někde na Slovensku v bůhví jaký prdeli.
Narodila jsem se za bouřky doma, protože po celý vsi nešla eletrika ani telefóny. Když jsem se za babiččina klení a mámina řevu narodila, „zjistila jsem“, že je něco blbě. Babka dala mámě facku jako Brno, protože koukala na snědý a kudrnatý dítě. Taková zmenšenina Menšíka, která ale vůbec nebyla vtipná, protože se narodila echt českejm rodičům. Máma byla podezřelá a já taky. Dneska už vim, že táta měl předky někde u Slavkova a zřejmě praprapra slehla s nějakym černochem. Frantíci tenkrát museli s sebou ňákýho přivízt.
Máma už neřvala, ale plakala mi do kudrn. Přísahala babičce, že nikdy žádnýho černocha ani neviděla, leda v televizi. Tátovi radši moje fotky z vítání občánků neposlali, protože jsem na nich vypadala hodně opáleně. Asi jako delegát za republiku Kongo.
Když se táta vrátil z povinnýho vojančení, místo přivítání sbalil kufry a už zase jel. Máma ho pak viděla až u soudu, kde je rozvedli na první stání, protože můj vzhled dával prý jasnej důkaz, že máma „Je to běhna, to je jasný pane soudce.“
Soudce měl pro tátu pochopení a na mámu házel vokem. Připomínal jí toho doktora, kterej se jí snažil tátu vymluvit hned po mým vzniku. Babču z toho všeho trefil šlak, tak hned po soudu pohřeb a máma se stala dědičkou, protože jiný příbuzný nebyli.
Jo, ale vychovávejte na socialistický vesnici podezřele tmavou holčičku. Tak máma zavčasu prodala barák i záhumenek a koupila byt v Praze. Sousedům namluvila, že mě adoptovala „Sirotka z Afriky. Víte, jaká je tam bída, že jó.“
Tak jsem vyrůstala na sídlišti Prosek jako sirotek z Afriky. Děcka mi věnovaly zvláštní pozornost – některý mě bily a některý si mě chtěly osahat, protože živýho černocha eště neviděly. Neučila jsem se zvlášť dobře, ale to se změnilo v pátý třídě, kdy mi narostly prsa. Najednou jsem vynikala aspoň v zeměpise a těláku, na který nás měl soudruh učitel Vaněk.
Soudruh Vaněk měl plešku, pupik a když mě zkoušel u tabule, koukal mi na prsa, funěl, rudnul a otíral si čelo posmrkanym kapesníkem. V tělocviku mi zase přidržoval za zády ruku při výmyku na hrazdě a čichal mi k vlasům. Tvrdil, že jen zhluboka dejchá. Kecal. To už jsem svym instinktem ženy věděla jistě.
Čas pokročil a byla jsem osmák. Když si u jedný hodiny těláku v naší třídě vyžádala souška ředitelka hospitaci, byl Vaněk v kopru, protože jsem sebou sekla, když mi dával záchranu a on mi začal masírovat hrudník. Souška po Vaňkovi asi jela, protože si všimla jeho erekce, který jsem si už všimla i já zhruba před rokem, tak jsem schválně padala. Aby mě chytal.
Další den suplovala hodinu zeměpisu Hnidáková a tělák Vomelka, co byl na kluky (prej). Už jsem neměla tak skvělý výsledky a na vysvědčení v osmičce na konci, byly čtyři trojky, hodně dvojek a jednička jen z hudebky. Prej dobrej soulovej přednes.
Tak sem se začla ptát po ňáký kapele. Na tajňačku, aby máma nevěděla. Jeden kluk mi byl doporučenej, ale toho zajímalo jen to, jestli mám vobčanku, abych mu prej dala, jesi jí mám. No, měla sem, ale řekla sem, že nedám (nic sem u sebe neměla). Tak prej že dokud nedám…
Pak se vyskyt jeden typ, kterej mě chtěl, i když mu nedám (co bych jako měla furt u sebe nosit?!). Že budu dobře vypadat na obalu elpíčka. A že pokrokoví soudruzi maj exotiku a sirotky rádi.
Po třech koncertech jsem poznala, co je myšleno tím „dát“. Vilda (Vilibald je moc dlouhý) mě odvedl na svůj pokoj na studentský koleji, svlíknul se a chvíli nade mnou vypadal směšně. Normální bílej kluk, byl rudej, strašně se svíjel, napínal a ve chvíli, kdy jsem měla strach, že má záchvat, ze mě dole vyklouznul a udělal si to rukou.
Nechutný. I když… když se do mě dole nacpal (prej ho maj velkýho jen černoši, říkaly holky ve škole), cejtila sem chvilku, že mě něco příjemně lechtá mezi podbřiškem a místem, kudy se do mě tou věcí dostal, ale nechtěla jsem vypadat trapně, tak jsem dělala jako že nic…
„Ty mi netvrď, že si byla panna, zlato, seš fakt dobrá. Tak teď už si úplně přijatá. Jako že patříš do kapely, vole.“ Típnul cigáro vo pelest postele, prdnul si a usnul. Taková skoro rocková romantika. Kdyby ovšem Vilda nebyl blbec, nehrála jeho kapela popík a já netoužila bejt soulová hvězda. Takhle sem mohla bejt leda souložná hvězda.
Vildu sem druhej den poslala do prdele a byla taky v prdeli, protože domu už jsem se vrátit nechtěla, páč sem měla fakt dost toho, že sem ubohej a hejčkanej sirotek z Afriky. Rozhodla jsem se bejt NĚKDO.
Vono bejt někdo, je poměrně zásadní, když jste nikdo. Matka si představovala, že jako po základce pudu aspoň do učení, ale to mi mohla rovnou nechat natisknout parte, protože bejt podle jejího plánu blbá kadeřnice, se mi fakt nechtělo. Radši bych skočila z mostu.
Soulová hvězda (já) se přece nebude hrabat nějakejm bábám (bylo mi patnáct a starej byl každej, komu bylo víc než mě) v trvalý a patlat jim ten ovčinec fialovym tužidlem. To fakt né. Chtěla jsem bejt česká Aretha Franklinová. Tak mi totiž říkal Vilda a i když jsem tak úplně nevěděla vo kerou zpěvačku de, musela bejt dobrá, když jí ten blbec vodněkud znal.
Přišla jsem si domu pro kufr a řekla matce, že jdu pryč, protože chci bejt slavná zpěvačka. Neslavně jsem dostala na hubu a zařekla se, že s mou pitomou matkou už nikdy nepromluvim. V pokojíčku to za chvíli vypadalo jako ve slumu někde v Riu, protože sem zjistila, že nejen s takovou matkou, ale s takovejma hadrama fakt světová nebudu.
Rozstříhala jsem to, co se mi nelíbilo a sešpendlila to na polštáři, ze kterýho jsem udělala krejčovskou pannu. Pak jsem se šla vomluvit matce a řekla sem, že potřebuju něco přešít na stroji, aby mě k tomu jako pustila. Singrovka po babče ještě fachala, tak sem sedla a s přehledem „šila“.
Matka na mě zírala, protože já šila jako profík! Prodrnčela jsem jednu stranu a pak sem zase čuměla já, protože nic nebylo sešitýho. Máti se chechtala fest, ale nítě mi potom fiasku navlíkla. Pak jsme čuměly obě, páč ty hadry najednou byly úplně suprový. Jedna nohavice pruhovaná, druhá puntíkatá. Udělat z dvou kalhot jedny, bylo skvělý! Ze třech triček dvě jiný a ze zbytků tašku na rameno. Vypadala jsem jako z reklamy na Burdu.
No nakonec jsem do učení šla. Ale né barvit bábám palice. Šít pro mladý, který maj k dispozici jen blbou a nudnou konfekci. To jsem si aspoň myslela. Mistrová byla kráva a její necitelnost pro moje módní kreace, mě pěkně nasírala. Aspoň jsem vobčas šila holkám na zakázku (za prachy na dlaň) stylový a neotřelý kousky. Matka byla spokojená. Já ne. Soul jsem měla před vočima jako hladovej pes buřta na udici, za kterym běží a nedbá na nic jinýho.
Pak jsem potkala v jedný hospodě na zábavě Petra. Dobrej týpek. Vyznal se. Dohodil mi ňákou partu, která hrála na dost zábavách. „Ňák se začít musí, kotě.“ Byl dost přesnej. Vohozenej do sepranejch džín, bílý košile a dlouhýho černýho australáku. Prej mu ho poslal strejda, co zdrhnul do Ameriky.
Myslela jsem, že kecá. Nekecal. Taky pozdějc vzal kramle, ale to v tu dobu ještě ani sám nevěděl. S klukama jsem zpívala a s Petrem začala spát. Tak nějak nejdřív z vděčnosti, páč mi dohodil tu zábavovku, ze který byly slušný prachy.
Pak se něco zvrhlo a já v tom lítala až po uši. Petr byl trochu pako. Jemu jsem byla volná, tak neměl problém cicmat se s každou blběnou, která se na něj přilepila. Byl exot a holky na něj letěly. „Ne že bys mě nebavila, bejby, ale já se nechci vázat.“
Jo, nevázaně začal s kde jakou a já kvůli němu (kráááva blbá) hodila za hlavu partii. Docent. Prej učí na DAMU zpěv. To mi říkal, ale místo do očí, mi čuměl do mýho zatraceně napěchovanýho výstřihu. Však jsem si taky prsa vyheverovala nahoru vycpávkama, protože to na pódiu zabíralo. Když jsem zpívala, třeba Lásko voníš deštěm vod Marušky Rottrový, byli chlapi hotový. To se stačilo předklonit a natáhnout mikrák do publika a co chlapů najednou řvalo „Lááááskoooo…“
Tak ten docent, mi říkal „Valérie, vy jste poklad. Já vás budu doučovat zpěv i zadarmo.“ Čuměl mi furt do výstřihu a prstem mi hladil loket. Skončili jsme pak u něj na pokoji v hotelu Panorama. Vobjednal šáňo.
Po třetí skleničce už jsem byla úplně vláčná a docent mě začal hladově vosahávat, slintat mi na krk a tvrdit, jak mě miluje. Na rozdíl ode mě nebyl vochablej a já si prvně v životě pořádně zařvala u orgáče, kterej asi jednou měl přijít.
Ráno se mnou šel nakupovat. Do Túzu. Šustil papírkama a koupil mi prádlo a džíny, který mi dělaly menší zadek. Hned jsem plánovala šít kalhoty přesně jako tyhle džíny. Pak jsme kus vod Tuzexu potkali Petra, kterej tam asi nebyl náhodou, protože se mě docent ptal, jestli toho veksláka znám. Že ho posledně dost voškubal.
Řekla jsem, že neznám. Doprovodil mě k baráku, vo kterým jsem mu řekla, že tam bydlim a že prej příští tejden v pondělí mě vyzvedne. Jenže já věděla, že už se s nim vidět nechci. Milovala sem toho blbýho veksláka Petra.
Když jsem zjistila, že se Petr (kdyť se nechtěl vázat!) zamiloval do jedný bloncky, myslela jsem, že jí pudu vyškubat ty její rovný jemný vlasy. Moje afro sice některý týpky rajcovalo a to, že nejsem bílá, mělo i svý výhody – rozhodně mě nikdo nepřehlídnul. Jenže u Petra to prostě nemělo vejšku. Jemu jsem byla dobrá leda na chrápání. Já husa! Vlastně husa je bílá, tak asi spíš koza. Černá koza.
Byla jsem v prdeli. Zase. Kámoška Gábina, která začala studovat psychologii, mi odborně sdělila, že nejsem v prdeli, ale sem frustrovaná. Abych prej si začla psát deník. Že to jako pomáhá, když se člověk zrovna nechce svěřovat takový konzervě, jako je moje máti. Tak jsem vytrhala popsanejch pět stránek z linkovanýho sešitu na literaturu a začala si na ty čistý listy zapisovat. Všechno.
Třeba docent. Docenta už jsem sice nechtěla vidět, protože jsem byla zamilovaná do Petra a pak teda frustrovaná (v prdeli mi připadá výstižnější). Jenže čert a docent nikdy nespí a při jednom vystoupení v malým sále v hospodě se objevil v hledišti. O přestávce měl obvyklý řeči na baru, kde už jsem zdatně naklápěla rum „na hlasivky“. Mlel něco vo tom, že ho moc mrzí, že mě před barákem (ve kterým sem nebyla, páč jsem tam nebydlela) ani v baráku nezastihnul a že prej
„Valérie, ty jsi mi lhala. Ale já se na tebe nezlobím. Mám tě rád.“
Po koncíku, jsem se nechala zase zlákat na hotelovej pokoj a užila si tentokrát dva orgasmy, protože už jsem nebyla voblblá šáněm, který jsem nechtěla, páč rum měl pro mě chuť rebela a na baru jsem si po koncíku dala tři panáky. Chudák docent. Nad ránem mi přisahal, že si mě veme. Teda až se rozvede. To mě dožralo. Zase druhá?! Když usnul, hodila jsem na sebe hadry, cestou domů brečela a byla ráda, že na mým obličeji není vidět, jak moc rozmazaný voči mám.
Matce se nelíbilo, jak žiju a že do učení „chodim jak do houslí“. Nestačilo jí, že umim šít a návrhy si kreslim sama a že šiju prakticky pro celej barák a mám z toho pěkný prachy a že i kapela něco hodí. Ani jsem nevěděla jak, a měla jsem během jednoho roku v kufříku s medvídkama na víku pět táců. Asi proto, že jsem doma furt poslouchala, že je potřeba šetřit, když „v životě jeden nikdy neví…“ Asi tim máti myslela to, jak nás táta vopustil a vona měla kliku na dědictví po babi.
Mě už chlap nikdy nevopustí, mě ne. Zařekla jsem se. Budu mrcha. Odteď si budu užívat sex, prachy a už nebudu v prdeli. Teda pardón – frustrovaná, jak říká moje studovaná kámoška Gábi. Hned druhej den sem šla do školy voznámit, že končim. Mistrový (tý krávě bez vkusu), jsem řekla, že mi může políbit můj černej zadek a holky u strojů mi začaly tleskat jak na dívadle.
Sbalila jsem kufr, prachy a šla bydlet na svobodárnu. Matce jsem nechala na lednici vzkaz, že mě nemá hledat. Seděla jsem pak na posteli v prázdnym pokoji. Jen já, moje hadry a prachy. Bylo mi dobře. Ale i trochu smutno, protože jsem najednou byla v sedmnácti (podle mýho názoru) úplně dospělá a necejtila sem se frustrovaná. Teda na chvilku.
Abych měla na čem šít pro svý kunčofty, šla jsem si druhej den koupit kufříkovej šicí stroj. Nový byly drahý, tak jsem zašla do bazáru a koupila mírně jetej Veritas. Pak jsem se najedla v bufáči a u sekaný s rohlíkem přemejšlela, jak teda bejt slavná zpěvačka. Už sem si všimla jedný beatový kapely Nalejemse. Docela jim to šlapalo, a i když to nebyl soul, lidi na ně chodili na husto. Tak jsem si řekla, že zajdu na jejich koncík, kterej měl bejt za tejden. Šikovná možnost, jak se vtírnout a začít s nima zpívat. Zábavovka už mě nudila.
„Chci s váma zpívat.“ řekla jsem, když lezli z pódia.
„Tý volé, černá holka a mluví česky!“ řek kapelník Eda.
„Nejsem vole, ale Valérie. Jsem sirotek z Afriky a ujala se mě bezdětná matka. Vyrůstala jsem na Proseku.“ Trošku víc jsem lhala. Ale co, máma vo mým původu kecala nejvíc. Přece těm klukům nebudu říkat, jak mě naši počali a že táta je stopro přesvědčenej, že nejsem jeho. Chlapi sou vobčas fakt natvrdlý.
„Hele, máš i tak pěkný nohy jako kozy?“ zeptal se mě basák Jarda.
Beze slova jsem vytáhla dlouhou, vlastnoručně batikovanou sukni.
„Stačí? Nohy mám, prsa mám. Tak co kdybysme prubli, jak zpívám, co?“
Než stihli votevřít klapačky, spustila jsem vod Marušky Rottrový
„Střapatá, nohatá holka
vždycky na mě z fotek starých kouká,
až si říkám nahlas, i když na slovo jsem skoupá,
tohle přece nemůžu být já.
Oči jako dva koláče s medem,
jenže vždycky vidíš sotva jeden.
Tmy se bojí, nepostojí, pořád něco chystá,
tohle přece nemůžu být já,
tohle přece nemůžu být já.“
„Hele, Val, fakt pecka. Sice nejsi tak úplně Maruška, ale todle ti sedí. My hrajem trochu něco jako Brutus, tak nevim… Ale zkusit to můžem. Přiď na zkoušku. Tady máš adresu. Zkouška je v sobotu vodpoledne. Ve tři začínáme.“
Pak jsme na baru chlastali rumy (byla sem zvaná). Byla sranda, začla jsem se líbat s Edou, potom s Jardou a pak mám chvíli vokno. Kdybych si tak vlastně vzpomněla, jak jsem se zase voctla s docentem v hotelový posteli. Hlavu jsem měla jako střep. Docent mi jako vyprošťováka nechal udělat kafe s citrónem a domlouval mi, že bych měla dělat něco pořádnýho. Jako kdybych nic nedělala. Trošku mi připomínal matku.
Prej si mě ten večer (sťatou jak mačetou), naložil do tága. Kluky z Nalejemse před tím než mě vodvez, označil za debily bez talentu a mě za zbytečně temperamentní jelito. Kluci mi to řekli na zkoušce. Přijetí jsme zase zapili ve zkušebně. Tak jsem byla jejich zpěvačka. Zatím jsem eště nebyla slavná, ale slibovala si, že budu. Bydlela jsem sama, šila na kšeft, zpívala, chlastala a sexovala. Byla jsem v kurzu a „jela po svý brusli“. Žila jsem na plný pecky.
Docent mi podal přihlášku na DAMU. Přišel mi pak papír, kde psali, že jsem přijatá. Von byl dojatej a já zpruzená. Na to, abych zpívala, jak zpívám, školy nepotřebuju. Řek mi, že se rozvede. Koktal u toho jak študák. Mě to bylo volný, ale nabídka, že u něj můžu v garsonce bydlet, nebyla zas tak špatná.
„Si to musim voboje rozmyslet.“
„Nemusíš se mnou bydlet, ale do té školy půjdeš. Jinak se musíš nechat někde zaměstnat. Dneska nejde nemít práci. Za to je kriminál, Valérie.“ říkal mi Jenda (docent) a zas mi připomínal moji matku. Pak mě donutil do tý školy jít. Jenomže sem zjistila, že to DAMU samej hérec! Všichni si hráli na někoho jinýho, páč to „bylo ve scénáři“. Místo zpívání, si tam ty magoři hráli na jiný lidi!
Nebavilo mě to, protože čekat jen na to, co mě skutečně zajímalo, teda na hodinu zpěvu, to by mě z toho miglo. Docentovi sem řekla, že mi hned měl říct, co to je za vopičárnu. Že nechci hrát ňáký metýdy (opravil mě, že prej „etýdy“) a chci normálně zpívat.
Ňákou dobu jsem u něj přespávala, ale svobodárku jsem si stejně radši platila, protože jak se říká „nikdy nevíš“. Choval se ke mně dobře. Taky vařil. To bylo nezvyklý. Tim, že můj táta byl s mámou jen před vojnou (ještě než sem svym narozením vyděsila babču i mámu), sem neměla možnost zjistit, že i chlapi vařej.
Vaření jsem neměla ráda a máma mě k němu nepouštěla od doby, kdy jsem měla vosolit polívku a já jí vosladila. No voboje bylo bílý, tak jsem šáhla jinam, nó! Sama jsem si uvařila leda polivku z pytlíku a jinak jsem normálně chodila na jídlo do bufáče Na Růžku, páč tam měli bezkonkurenční telecí párky a ty já zbožnovala.
U docenta v baráku, jsem byla pro všechny dcera. Adoptivní. Že s nim bydlim v maličký garsonce, nebylo nikomu divný, protože „v Africe je bída a tohle je pro takovou holku luxus“. Teda do doby než slyšeli, jak pod náma děsně vrže postel a já zrovna u toho neumim bejt zticha. Tak byly drby. Ale vobčanku sem měla a na báby na chodbě jsem klidně vyplázla jazyk. Z toho bylo pohoršení a taky nějaký popotahování u domovního důvěrníka.
Jenda (docent) z toho byl špatnej. Chtěla jsem ho potěšit, tak jsem mu ušila sako. Takový veselý. Modrý se žlutejma puntíkama, pořádnejma vycpávkama na ramenouch a vohrnovacíma rukávama. Sedlo mu skvěle, jen mu neladilo s ulízanejma vlasama. Vo trvalý nechtěl ani slyšet, tak jsem mu aspoň natužila vlasy pivem a krapet natupírovala.
S džínama a botaskama vypadal docent vo deset let mladší. Docela se mi teď líbil. Z práce se ke mně vrátil celej rozjařenej, jak je teď mezi studentama populární. Že se ho vyptávali, kde to koupil. Esi jako nebyl někde za kopečkama nebo nemá známý v Túzu.
A najednou se mi hrnuly kšefty. Stroj jsem málem zavařila a prachy se sypaly tak, že sem z toho byla celá mimo. Dokonce i kapelu sem flákala. Kluky to sra frustrovalo a tak jsme se kvůli tomu na zkouškách často hádali. Stálo to za hov za nic. Navíc se po mě několikrát na svobodárně ptal jeden esenbák. Pak už se neptal. Rovnou mě zabásnul.
Když jsem po svý kámošce Gábině docentovi vzkázala, že mě chtěj zašít za to, že šiju (na černo, ale pšššššt!), okamžitě jednal. Ukázal se jako kavalír a kanón. Přišel na esenbárnu se smlouvou, kde bylo napsáno, že jsem zaměstnaná (už rok!) na DAMU jako švadlena divadelních kostýmů pro studentský představení.
Taky schrastil nějaký vejplatní pásky na mý méno. Esenbáci se vošívali, ale nemohli si mě tam nechat jako příživnici. Pak z docenta vylezlo, že kvůli tomu přefiknul šéfku osobního oddělení, že se už fakt rozvádí a taky že se za tři měsíce budou s tou novou milenkou brát, protože jí tikaj ňáký hodiny. Jo, ty… bilologický nebo co.
Nebyla sem frustrovaná, byla sem nasraná. Docenta jsem sice nemilovala, ale byla jsem zvyklá na sex, ve kterym byl fakt dost dobrej. Asi ho taky proto ta šéfka osobního (štětka!) osobně chtěla. Ale bylo mi zároveň jasný, že si za ten průser taky můžu sama a můžu bejt ráda, že nebručim.
To by bylo to poslední, co by mi chybělo. Zase jsem byla na svobodárně a už sem nebyla až tolik frustrovaná. Kolem samý rozešitý věci, prázdná postel a v kufříku prachy. Sedla jsem si a počítala. Vyšlo mi, že jsem si už vydělala šedesát táců!!! Byla sem bohatá, svobodná a mohla si dělat, co chci.
Vyházela jsem prachy na postel a z vejšky do nich padla na záda a labužnicky si užívala to šustění. Prachy mi dělaly dobře. Pak jsem si musela udělat dobře já, protože svoboda se dá oslavit i jinak než ve dvou upocenym sexováním se zasranym docentem! Když jsem se prohnala vyvrcholením jako smršť, začaly mi týct slzy a já byla úplně v pr frustrovaná (dobře, Gábi).
Uklidila jsem si ten „prachovej“ pelech zpátky do kufříku, skočila se osprchovat a nadávala jak pohan, že už „Zase nějakej debilní idiot byl ve sprše dvě hodiny a neteče teplá voda! Do hajzlu!“
Studenou jsem se teda nesprchovala, ale jen vopláchla ty ženský důležitý místa a zabalená v bílym froté županu s vyšitejma Mikymauzema (vyšívala jsem to čtrnáct dní) jsem v posteli přemejšlela o zasraným docentovi a trochu jsem brečela. Asi hodinu.
Pak jsem se vysmrkala, utřela voči, voblíkla si superkalhoty, který jsem si ušila podle džín z túzu a vytunila je tim, že jsem je na pár místech roztrhala a ty místa podšila kytkovanýma kouskama závěsů po babče. Triko bylo ušitý ze šikmejch pruhů zbytků bavlněnejch látek, který jsem kupovala v partiovce, a vyšlo teda dost levně.
Vzala jsem si z kufříku nějaký to papírový šustivý potěšení a vyrazila jsem do víru velkoměsta. Byla jsem při penězích, uměla se vo sebe postarat a měla chuť si začít užívat, abych nemusela myslet na to, v jak velký prdeli jak moc frustrovaná vlastně jsem. Zase.
Vlezla jsem do metra a viděla, jak na můj bělošsko-černošskej, ale taky pěkně slovansky rostlej zadek narvanej ve skvělejch (mnou ušitejch) „džínsech“, čumí chlapi i ženský. Ti první obdivně, druhý (některý) závistivě. Závistivý nutrie mě nebraly. Některý z nich měly boky jako docent (úplně rovný) a zadek zvalchovanej nejspíš mandlem. Nebo zase moc nakynutý. Asi jako když na moc tenký tělo, plácneš pecen chleba.
Na Národní přistoupil zajímavej týpek. Já vystupovala. Stihla jsem ještě v rychlosti zaznamenat, že voněl nějakou exotickou kolínskou a měl čistej límeček košile. Na čistý a voňavý chlapy, si docela potrpim. Háro mi válo ve větru na schodech, až se mi kudrny skoro narovnaly a v nose se mi příjemně usadila vůně hm…
Z nejbližší telefonní budky, jsem zavolala docentovi do bytu. Zvedla to ta jeho nová rašple. Tak jsem beze slova nasra frustrovaně zavěsila. Chtěla jsem někoho voňavýho a chtěla jsem ho hned. Na týpka z metra jsem mohla zapomenout, protože už byl dávno pryč. Příště musim bejt trošku akční a hned se s ním seznámit.
Vlezla jsem do nejbližšího pajzlu“U Nováků“, kde bylo tak zahuleno, že jsem viděla jen půl metru před sebe. Do kouře se míchal kyselej pach piva a limonád. Společně s vůněma kořalek, se dalo říct, že je to tak hustej vzduch, že kopnout do něj, ukopnete si svůj vlastní palec. Z kouřový clony se sem tam vynořila chlapská ruka, aby vrchní viděl, že jako „Další rundůůů, René!“ René v umaštěný bílý košili a nepadnoucích (se ty lidi vůbec neuměj voháknout!) černejch kalhotách, plandal po place a roznášel pivsony a další věci.
Ucejtila jsem přepálenej vomastek a dostala chuť na smažák s hranolkama a tatarkou. U vokna bylo na dvojce jedno volný místo. Posadila jsem se bez ptaní, protože naproti spalo „umakartový čelo“ (nalitej chlápek s čelem na stole). René najednou přišmajdal až ke mně. Místo „Co si dáte?“ mě vytáhnul surově vod stolu a „Kurvy mi sem teda chodit nebudou.“ A táhnul mě za ruku z lokálu.
„Co děláš?! Pusť mě ty debile namrzlej!“ Snažila jsem se mu vykroutit, ale asi měl trénink vod vožralů, který musel před zavíračkou vyhazovat. „Táhni si šlapat a neser se mi do podniku, ty černá kurvo!“ Byla jsem zvyklá na leccos, ale ještě nikdy mě nikdo tak nenas nefrustroval. Sotva mě pustil, dala jsem mu facku takovou silou, že mlaskla. Čuměl na mě s hubou dokořán a já radši metla pryč, než se vzpamatuje.
V běhu jsem na něj ještě řvala „Di do prdele, hajzle! Kurva seš sám!“ Moc se mi tím neulevilo, ale neběžel za mnou. Tak to bylo na jednu stranu docela dobrý. Zastavila jsem se pro jistotu až na nábřeží. Sešla jsem na náplavku, sedla si na břeh Vltavy a čuměla do vody. Voda mě vždycky dokázala uklidnit. Pozorovala jsem svinstvo na hladině. Kousky klacků, listů, plastový obaly od bůhví čeho, peří.
Nad hlavou mi kroužili rackové a já si s nima trochu povídala „Hlavně mi nenaserte na hlavu, jako to zkoušel ten debil René!“ Ještě furt jsem byla nasraná frustrovaná.
*