Pravydra se koupala v paprscích úsvitu dnů a neměla ani zatraceně zdání, proti čemu ji Bohové postavili.
.
Její smrtelné tělo se nepodobalo ničemu z Prasvěta. Dvě nohy, dvě ruce, hlava a další tak velice známé párové orgány. Až na lesklou antracitovou čerň husté srsti na nehmotném těle.
.
V matoucím objetí sítin a rákosí se zjevila v jejím úhlu pohledu dívka plných tvarů. Zvlněné vlasy barvy čerstvě vyloupnutých kaštanů čeřil vítr a stébla trav zpívala konejšená větrem.
.
Pravydra zavětřila a poddala se obrazům z bažin. Chtěla tu dívku zastavit. Ale když tu osůbku vlnitými vlasy schvátila do své náruče zjistila, že drží jen obraz, který nemá pevný základ.
.
Výsavníci se vynořili ze záhybů mezi světy a všechno v jejich dosahu mrzlo na kost. Pravydra zalapala po dechu. Z donucení se měnila a její tělo bylo čím dál tím víc podobné zvířeti. Pod nohama a kolem nich byl led. Tlačil na ni a snažil se ji zajmout. Uvěznit do ledové krusty.
.
V myšlenkách se připoutala ke kotouči slunce na obloze a čekala zázrak stvoření Oblouku spojení. Musel existovat, protože kdyby náhodou neexistoval, neměla by její existence žádný smysl. Led už ji pokrýval po celém povrchu těla a Něco ji nutilo vrátit se ke své Prapodstatě.
.
Vydří potomstvo hlídalo rovnováhu mezi Světy. Mělo být rovnováhou. Bylo symbolem. Kdysi. Symboly se v čase mění. Pravydra se obávala, že změny jsou vždy nevratné. Přesto nějak věděla, že jsou to JENOM změny.
.
Odhodlala se být Poslední. Ten okamžik měl nastat již dávno. Ale to neměnilo nic na tom, že se to odehrálo později, než čekala. Stejně jako její školní výuka v době, která obrátila žebříčky hodnot od sta do nuly – obrácený chod světa.
.
K Pravydře přišel prosebník, který žádal, aby svět, který kdysi poznal, zůstal nezměněný…
.
Otočila k němu svítící duhovky svých lidských očí a řekla klidně a s chápavým úsměvem „Sejmi svá pouta nechápavý a skoč po hlavě. Není úniku. Jen…“
.
Skok trval jen mžik oka. Planina se otevřela a splynula s Pravydrou i s těmi, kteří bez zaváhání na pokyn srdce skočili…
Reklama