Kam až oko pohlédne – pustina. Kamení a písek. Mraky písku. Vítr ho přesýpá ze strany na stranu. Nic tam neroste, nic živého tam nezabloudí. Pod ostrými paprsky, které propalují i duši skrz, stojím sama.
*
Noha zabořená po kotník do žhavého písku, už je plná puchýřů. Šaty, pokryté prachem všech prázdných cest, zcela ztratily svou původní barvu. Vše je v odstínech žluté, šedé a oranžové.
Tvář mám popelavou a oči hledí netečně před sebe. V ruce uschlou větev, kterou jsem někde našla. Je vybělená jako lidské kosti, které se dlouho válely v poušti.
Nemůžu se zastavit a nemůžu ani jít. Plíživými těžkými kroky, se posouvám k nekonečnému obzoru. Každý závan horkého větru, ošlehne moji vysušenou kůži jako bič.
Vypadám jako mumie. Oči ještě živého člověka, ale bez života. Pod víčky písek. Kdybych měla vůli promluvit sama na sebe, nevydala bych z vyprahlého hrdla ani skřek.
Hůl je má třetí noha. Opírám se o ni a myslím na to, aby to skončilo. Abych už někam došla. Nevím, kolik let už uplynulo.
Nepamatuji si své jméno. Měla jsem někdy jméno? Z dálky jsou slyšet jakési zvuky. Je tam někdo a neb něco? Vzdaluje se to.
Mám halucinace. Vidím před sebou děje a jsem jich účastna. Pokaždé se ale vracím zpět. Jsem v nekonečnu všech písků světa, které se vlní v dálce jako tělo zlatavého hada.
Zkouším trnem nalezeným na zemi, zda mi ještě proudí krev. Bodám se jako smyslů zbavená do každého prstu. Ani kapka. Rána se otevře, zašklebí a odmítne vydat jakoukoli tekutinu.
Tíha světa mě tlačí k zemi. Můj plášť má mnoho děr. Nestačí na to, aby mě chránil před větrem, sluncem a nicotou.
Jak dlouho v sobě musím bloudit?
*
Popsaný děj, se odehrával v nitru.
Trval jediný pozemský den.
V nitru to byly nekonečné bezútěšné roky.
Netušila jsem, zda se mi ještě podaří vrátit se zpět.
Ale jsem tady a (opět) živá.
*