Moje vyprávění končilo na začátku poutě, kterou ještě musím ujít a bylo předobrazem bitev, které musím vybojovat. Nevyhnutelně. Zde je můj příběh.
.
Tady jsem a čekám.
Popíjím kávu a pozoruji drobnosti. Detaily. Až přijde ten střípek, který do mě Velká Koza v době mého zrození vložila, uslyším píšťaly pastevců koz z ruin Mehalzu a moje cesta pokání a obnovy započne. Osudy jsou děsivé a nekonečno pouště též. Nechť Velká Koza stojí u mých cest a řídí moje kroky.
.
Káva mi pokrývala jazyk závojem hořké sladkosti a chutnala tak, jako by dokázala popsat můj dosavadní život. Hořké se přelévalo do sladkého a tak to šlo ve vlnách. Skoro jako kdyby moře řídilo můj život a ne poušť.
Velká Koza ví, kde je místo každé živé i neživé bytosti a pošle ji tam, kde má být. Pouze to občas té bytosti není zjevné, a sotva srozumitelné.
.
Dítě nerozumí tomu, proč milovaná a milující bytost vykrvácí a odejde z tohoto světa. Proč opustí poušť a jde za Velkou Kozou. Nemůže vědět, že je součástí plánu, který se v pojetí Velké Kozy nepočítá na hodiny, dny, či roky.
„Jenom Velká Koza ví, co se ti honí hlavou, když ti vyprávím o umění čekat, Nio. Stále jsi v tom víc pozadu, než bych si představovala, že je u Požehnané vůbec kdy možné.“ Takhle Sanya vždy brblala, když jsem se ztratila v myšlenkách namísto soustředění na přítomnost bez myšlenek.
„Myšlenky tě obírají o obezřetnost, bdělost a připravenost reagovat správně na to, co vzápětí přijde.“
„A jak se pozná, že už to přišlo, Sanyo? Když jsem moc dlouho klidná a snažím se nemyslet, vždycky mám najednou myšlenek plnou hlavu, které mi ji zalévají, jako mě tenkrát zalila krev…“ odmlčela jsem se a viděla, jak se Sanya skoro chytila za hlavu. Asi nikdy neměla tak marnou žačku.
„Zkus to znovu. A pokud to nepůjde, tak zase znovu. Tady máš kávové zrnko. Dej je do pusy a žvýkej. Pak si povíme, zda se Velká Koza nezmýlila ve své moudrosti.“
Vzala jsem do ruky hořce vonící zrnko černé barvy. Vůně mě přikovala na místě a já strnula jako když kočce přejedete hřbet proti srsti. Naježila jsem se. Položila jsem si je na jazyk. V ústech jsem cítila hořkost. Sílu. Tah vzhůru. Kousnutím jsem porušila tvrdou krustu praženého zrna a zaplavila mě lavina vjemů. Vnímlala jsem i sebenepatrnější závan větru. Každý pohyb živého tvora. Svět vybuchl v barvách a začal se skládat do nejmenších detailů. V tom okamžiku mě naplnilo všechno a v hlavě nezbyla jediná myšlenka.
V tom nepatrném kousku kávy mi Velká Koza ukázala celý svět. V tom okamžiku vše dávalo smysl. Dýchala jsem společně s Pouští. Planiny mi proudily krví. Byla jsem spojená s těmi, kdo byli i s takovými, kteří měli teprve přijít. Bylo to tak…
Myšlenka mě přepadla zákeřně a nenadále. Pomyslela jsem si „Tenhle svět je dokonalý.“ A bylo to pryč. Sanya na mě hleděla. Vyschlé šlachovité ruce zkřížené na prsou. Zamračený a lehce nevěřícný výraz. Ale v očích zvláštní lesk. Mlaskla jazykem o patro a řekla „Dnešní lekce je u konce. Zítra tě zavedu za Myrddinem. Jsi připravena.“
Na všechny moje dotazy jenom odmítavě mávala rukou a vrčela nějakým jazykem, který jsem neznala. Měla jsem však dojem, že ji samotnou zachvátila obrovská nejistota, zda jsem skutečně ta pravá Požehnaná.
.
Rohož ve vchodu naproti mému stolu odhrnula rázná paže a káva v mé ruce znatelně zchladla. Něco ze střípků se ve skládačce vyjasnilo. Přišel. Jenom Velká Koza ví, jak jsem to vycítila. Cítila jsem tu linii, která se táhla až do mého dětství. Pokrevní linii.
Tak tohle byla věc, na kterou jsem se nesměla ptát Sanyi, ani Myrddina. Nemohli mi prozradit, kdo je strůjcem masakru mojí matky a ostatních vesničanů. Ó Kozo! Hleděla jsem na svého otce! Byla jsem si tím v hloubi kostí jistá jako tím, že mi na jazyku drhne kávová sedlina, kterou jsem v roztržitosti upila.
Pokračování někdy příště:)
Možná jste už četli:
.