Petr měl neměnné rituály. Každé ráno na záchod, do koupelny, obléknout, uvařit kafe, vypít v sedě u barového stolku, který odděloval kuchyni od obýváku. Z okna měl výhled na Modřanskou rokli.
*
Po kávě vytáhl z lednice připravenou a pečlivě zabalenou svačinu, vložil ji do postranní kapsy kabely s notebookem a vyrážel do terénu na schůzky. Sportovní elegance, vždy perfektně padnoucí šaty, naleštěné anglické kožené boty. Stylový účes a brýle s hranatými silnými obroučkami.
Byl to puntičkář, který vše musel mít přesně naplánováno, uklizeno a na svém místě. Chaos mu bytostně vadil. Proto měl také jen občasné známosti a nevodil je k sobě. Pokaždé to skončilo stejně. Po nějakém čase Petrovi vadilo na nové dívce všechno. Zejména když začala mluvit o společném životě.
„Tak co, Peťane? Kdy si konečně najdeš pořádnou ženskou a založíš rodinu?“ ptali se ho kamarádi.
„Hleďte si svýho, rejpalové. Taková se ještě nenarodila, se kterou bych chtěl zůstat. Ženský přináší do života chaos a nepořádek. Už jen ty kosmetické serepetičky by zabraly půlku koupelny. Ženit se nebudu.“
Tím končily všechny debaty o možném manželství. Petr měl jasno. Přeci se nevzdá svého přehledného způsobu života.
*
Irena šla nakoupit. Oblékla si tepláky, teplé triko, bundu a krk omotala šálou. Kudrnaté kaštanové vlasy jen tak prohrábla rukama. Naslinila si malíček a přejela obočí, aby se trošku lesklo. Malovat se nemusela. Byla z těch žen, které dostaly do vínku pravidelné rysy a výrazné obočí a řasy. Občas použila světlý pudr a temně rudou rtěnku.
Vzala klíče, batoh a… hmátla dovnitř. Zase někam položila peněženku.
„Ach jo. Kam jsem ji zase mrskla.“ s povzdechem se vrátila do kuchyně, která byla zároveň obývákem a ložnicí. Stará zástavba s vysokými stropy umožňovala postavit patro, kde Irena spala. Našla peněženku na chlebníku vedle mobilu. Strčila si peněženku do kapsy, obula tenisky a vyrazila.
Oběhla pár malých obchůdků a měla nakoupeno. Ještě slíbila sousedce koupit televizní program, tak zašla do nejbližší trafiky. Měla plnou hlavu plánů na víkend, který chtěla strávit u rodičů na Šumavě. V zamyšlení s nepřítomným pohledem vrazila prudce do vycházejícího mladíka.
„Vy trdlo! Jauvajs!“ vydechl, když mu vrazila sklopenou hlavou do hrudníku.
„Ježiši, ste celej?! Omlouvám se, občas nevnímám okolí, když přemejšlim.“
Zvedla hlavu a viděla mladíka zhruba svého věku. Tím nárazem jí zrůžověly tváře a oči se leskly. Byla nádherná.
Petr se na ni upřeně díval a pak se slyšel jak říká
„To je dobrý. Šla byste na kafe?“
„Já vás málem přizabiju a vy mě zvete na kafe? Tak to je vážně hustý. Tak jo. Kdy a kde?“
*
Irena byla vždycky spontánní.
„Irenko, kdy ty dostaneš rozum? Vždyť je ti pětadvacet! A ty furt blbneš jako šetnáctiletá. Já ti nevím. Ty musíš být po tátovi.“ hubovala ji vždycky maminka.
*
„Co dneska? Tak v šest odpoledne u I.P. Pavlova? Mám na čtvrtou kousek odsud pracovní schůzku a na šestou to vidím optimálně.“
„To je hezký, optimální kafe. Jo a jsem Irena.“
„Petr, těší mě. Dáte mi na sebe mobil?“
„Mobil vám nedám, budu tam. A navrhuju tykání. Tak ahoj! Musím sebou hodit, čeká mě sousedka. Je jí osmdesát, tak aby se nebála, že přijde o svoje noviny.“
S šibalským úsměvem na tváři, zapadla do trafiky.
*
Petr odcházel volným krokem. Při pohledu na hodinky, viděl, že už měl být v tramvaji. Schůzka mu začínala za deset minut. Neměl žádnou rezervu. Jindy by ho to velmi zneklidnilo, ale dnes si připadal nějak odpojený. Jako ve snu.
Na schůzce mechanicky odříkával všechny výhody pojištění, které uměl zpaměti i o půlnoci. Duchem bloumal jinde. Irenina zářící tvář, živé pohyby… vypadala jako princezna i v těch teplákách. Tak živá, skutečná.
„Nádherná.“ poslední slovo řekl nahlas.
Klient se na Petra zkoumavě zahleděl
„Kdo?“
„Promiňte, omlouvám se. Nějak se dnes nemohu soustředit na práci. Myslel jsem na něco jiného. Zlobil byste se, kdybychom se sešli příští týden? V úterý. To vidím jako optimální.“
Už při slově optimální, se Petr usmíval a bylo na něm znát jisté vzrušení, které mu barvilo tváře.
„Já vás nepoznávám, Petře. Jste upřímný, to už mám za ty roky odpozorováno. Ale takhle vykolejeného jsem vás ještě nezažil. Musí to být úžasná dáma.“
„To ona je, pane Beránku. Je… výjimečná. A to ji ještě ani neznám…“
„Přál bych vám to. Fakt byste dobrou ženu vedle sebe potřeboval. Alespoň byste nebyl takový suchar, hochu!“
Petr se s panem Beránkem rychle dohodl na příští úterý a chvátal na místo schůzky. Bylo teprve půl šesté. Všechno bylo nějak mimo Petrovy zajeté koleje. Mimo obvyklý rytmus. U východu z metra na I.P. Pavlova zahlédl květinářství.
„Prosím, můžete mi rychle uvázat nádhernou kytku pro nádhernou dívku?“
„Jdete žádat o ruku?“ žertovala prodavačka, která mezi slovy čarovala s květinami.
„Nnne.“ zakoktal Petr jako studentík. V duchu se peskoval za to, jak se chvěje a taky že se bojí. Že by Irena nepřišla.
Nechal zvědavé prodavačce dýško a šel hlídat východ z metra. Minuty ubíhaly a Petrovi se začínaly potit dlaně a očima tlačil hodiny kupředu. Čas se vlekl jako vosa lezoucí v medu. Každou ženu s kudrnatými tmavými vlasy si prohlížel. Žádná ale nebyla Irena.
„Ahoj!“ ozval se její hlas a ucítil poklepání na rameno.
„Já se lek! Odkud jsi se…“
Když se na Irenu pořádně podíval, viděl rozzářenou tvář orámovanou kudrnami. Krásně padnoucí zavazovací kabátek, sukně těsně nad kolena, černé punčochy a elegantní zimní botky na podpatku. Irena přesně věděla, co jí sluší.
„Už jsem to dneska říkal, jsi nádherná. A tohle je pro tebe.“
Irena ponořila tvář do kytky a očima poděkovala. Tohle nečekala. A Petr vlastně taky ne.
„Tak kam půjdeme? Kousek odtud je Mekáčovitý kafe, Stárbakový a nebo Costa.“
Z Petra vypadlo
„A šla bys ke mě?“
Než odpověděla, tloukl se v duchu do čela a řval na sebe „Co to meleš, přece holku do svýho bytu nikdy!!!“
„No, když už dobrý kafe, tak radši ke mě. Bydlím odsud kousek. A kafe je moje specialita.“
Petrovi se ulevilo i neulevilo. Když měl v sobě už pár skleniček kvalitního vína, šlo to nějak samo, když ho holka k sobě pozvala. Ráno tiše vypadnul a zase se vrátil do svého bezpečného místa. Domů. Teď jde někam s holkou, kterou nezná. A nemá v sobě ani panáka. „Dnešek je divnej. Třeba se vzbudím a budu doma. V posteli. Se všemi svými rituály.“ myslel si.
Přešli dvě ulice a u jednoho domu Irena odemkla a zvala ho dál.
„Barák je starej, vlhkej, ale v bytě to není znát. Topím, větrám a brácha mi to zrekonstruoval. Poctivá řemeslná práce.“
Při chůzi do schodů šla lehce a jistě. Nohy měla jako modelka. Petr se potají štípnul do ruky. Bolelo to. Tak nespí.
Ve čtvrtém patře odemkla vysoké dveře a vešla.
„Pojď dál.“
Petr se vyzul v předsíni a srovnal boty na zemi do zákrytu. Irena skopla boty z nohou, srovnala je špičkou chodidla, sundala kabát a pověsila na věšák.
„Sako si můžeš dát na věšák, noťas ti hodím na sedačku. Petr vešel a zůstal stát na prahu. Pastelové barvy na zdech. V kuchyni světle žlutá, obývací kout zelený, ložnice v patře modrá. Kuchyně jednoduchá. Dřevěná masivní deska, otevřené police, nádobí dnem vzhůru. Potraviny ve skleněných dózách. Drátěné závěsné systémy na drobnosti. V rohu vedle sebe vysoký uzavřený špajz a lednice s mrazákem.
Úzký pult naproti kuchyňské lince. Za ním pod oknem pracovní stůl, počítač s širokým monitorem. Pod dřevěným masivním patrem na spaní, velká rohová sedačka temně zelené barvy. Na ní různě poházené polštářky různých tvarů a barev. Háčkovaná deka, smotaná do ruličky v rohu sedačky. Nad sedačkou police s knihami. Oválný konferenční stolek ze skla, na něm štůsek korkových podložek pod hrnky.
Pod patrem závěsné květináče s popínavkami, na oknech truhlíky plné bylin a průsvitné lahve naplněné bylinami v oleji, octu a vodce. Všude po stěnách rozvěšené v nepravidelných rozestupech kresby uhlem.
„Tak tam nestůj a pojď dál. Sedni si na sedačku a já jdu udělat to kafe.“
„Máš to tu pěkný. Takový ženský.“
*
A chaotický. Pomyslel si. Tam, kde on měl linie a řád, byly v Irenině bytě obliny a určitý druh nespoutanosti, korunovaný změtí šlahounů popínavek. Trošku jako u jeho tety. Pro něj do určitého věku, byla teta Bohyně svíčkové, guláše a útulné domácnosti. Pak se nějak teta s jeho otcem nepohodli a už tam nikdy nejeli.
Petrův otec jako profesionální voják, vyžadoval jasný řád, hierarchii a pro Petra znamenal vzor. Chtěl také k armádě. Ale život to zařídil jinak. Na vojenskou akademii nebyl přijat ze zdravotních důvodů.
„Voják s alergií, to je půlka průseru pro všechny, kamaráde!“ uklidňoval jej otec. „Umíš dobře matiku, tak studuj ekonomii. To je dneska v kurzu. Vojáci stejně nemají na růžích ustláno.“
Dal na otcovy rady a ještě při škole se dostal na brigádu do pojišťovny. Po škole tam rovnou nastoupil. Bavilo ho pracovat s lidmi a čísly. Za nějakou dobu, se pojišťováním živil velmi slušně. A budoval si důvěru u svých klientů. Nemlžil, jasně vyložil pro i proti. Taková výjimka potvrzující pravidlo.
Co asi teta…
*
Vůně kávy a cinknutí šálků ho vrátilo do Ireniny přítomnosti.
„Děkuju.“
„Udělala jsem kávu po arabském způsobu v džezvě. Je silná, sladká a dobrá jako život. A tady jsou k ní slané krekry. Protože slzy k životu taky patří.“
Zamyšleně míchal kávu a…
*
Rozneslo se mezi Petrovými kamarády, že se oženil.
„Ty, Petře. Tvoje žena je úžasná. Prej si jí žádal o ruku dost zvláštně.“
„Moje žena je ten nejbáječnější chaotik na světě. Když jsem se jí u kafe zeptal jestli si mě vezme, klidně odpověděla – vezmu. Ale nejdřív počkám, až dopiješ kafe.“
*