Odešla jsem kus od své chýše a najednou se ocitla ve velmi rušném městě. Nic z toho místa, jsem nepoznávala. Část obydlí byla vytesána do skal.
*
V ulicích bylo plno lidí a taky kolotočů a houpaček. Kolotoče se stříškou, točivým „plató“ a dřevěnými koníky, poháněné bubnovým mechanismem, ve kterém běhali dobře živení psi a zajišťovali pohyb kolotoče. Světských tam bylo taky požehnaně. Prý veliký sraz. Výroční.
Podle pohledu na oblohu, se chystal déšť, který jsem větřila prudký a ničivý. Vlhkost ve vzduchu, ale věstila ještě jinou věc. Byla cítit černou magií. Už jsem to kdysi zažila. Snažili se mě zničit, protože moje magie měla chránit lidi. A to se v jistých kruzích neodpouští. Pí neodpouští.
Musela jsem se připravit.
Někdo mě zatahal za rukáv. Malá cikánečka s očima jako špendlíky. A že prý jí mám zaplatit, jinak mi proti temným silám nepomůže. Byla krásná a milá, ale něco mě varovalo. V pozadí se pohyboval stín. Znala jsem jeho pach. Trošku byl cítit železem ale víc jsem cítila lučavku. Nikdo jiný tak nepáchl.
*
Pistorius
Naše poslední setkání, bylo velmi zlé. Přepadli mě v lese při sběru bylin a síť magie, kterou řídil Pistorius a jeho věrní, mě úplně ochromila. Kdyby mě chtěli zabít, bylo by to jednodušší. Pro všechny. Jenže Pistorius mě chtěl mít na své straně. Věděl, že pokud magii používám, jsem velmi mocná, ale také jsem na tenké hranici mezi bílou a černou magií. Ta černá v mém podání, by byla katastrofou.
Mučil mě obrazy, které mi vysílal do hlavy. Tenkrát jsem neměla zdání, jak se tomu bránit. To mě paradoxně o něco později, naučila Pistoriova matka. Ano. Jeho vlastní matka. A moje taky. Pistorius byl můj starší nevlastní bratr po linii otce. Otcové nás obou, neovládali magii, protože byli rádi, že ovládají alespoň svůj meč a poklopec. To mi matka prozradila jen tak mezi řečí. Měla všechny muže za hlupáky.
V ženské linii, u nás byla magie dědičná. Výjimkou z pravidla byl Pistorius. Jako jediný muž našeho rodu už v prvním roce svého života, uměl pohybovat předměty. Naše matka vytušila okamžitě mimořádný potenciál a jakmile ji začal Pí více vnímat, učila ho vše, co sama znala a ovládala. Ale Pí byl jako nenasycený roztok. Stále přijímal nové a nové věci. Chvílemi matku děsilo, jak moc byl dobrý.
Když mu bylo patnáct, začal se zaobírat vyšší magií, protože chtěl být nejlepší. Trošku se to zvrtlo. Začal si shánět zakázané knihy a experimentoval. Jedna temná formule, mu přinesla ohromné poznání – pokud magii využije pro sebe, může dosáhnout všeho. Ta touha dosáhnout všeho na světě se nestává osudným jen lidem, ale i lidem nadaným magií. Zaříkávačům. Tak nám ostatní říkají.
Když se má paměť vrátila k mučení, vnímala jsem, že nejhorší obrazy, které vnutil mému nitru, byly ty, ve kterých jsem se stala stejnou jako můj bratr Pí. On si říkal Božský Pí. Já viděla jen zrůdu. Už to nebyl můj bratr. Tvář mu žlukla a vydávala ten neskutečně kovový pach snoubený s lučavkou. Jako kdyby už ani nebyl člověk, ani Zaříkávač.
Z jeho spárů, mi pomohla malá lest. Ženy jsou občas mazané. Asi nutnost přežít kvůli pokračování rodu. Navykládala jsem mu, že moje menstruační krev, je vyšší magickou ochranou a že musí počkat tři dny, aby získal plnou kontrolu nad mou magií. Povedlo se. Utekla jsem ve chvíli, kdy přestal být pozorný. Nadutec. To bylo také skoro požehnání. Přes svůj pocit, že nad něj není, mu nafoukanost nedovolila některé věci vidět jasně.
Máti mi kajícně přiznala, jak byla slepá vůči tomu, že Pí už není na straně světla. Hnětlo ji to a kdyby to nebylo proti všem pravidlům Zaříkávačů, vrátila by čas do doby než jej počala, aby se nikdy nenarodil. Důtklivě mi opakovala, jak je nezbytné držet se pravidel, která nás udržují na straně světla. Vnímala jsem, že od bílé k černé magii je to vždy jen jeden úder srdce. Když tu vteřinu prošvihnu, bude zle. A nejen se mnou.
„Jsi naše pojistka, že se Pí nezničí vše, co na tomto světě existuje. Je to chlap. Jak jsem mohla být tak hloupá a nevidět, co dělám… snad mi bude jednou odpuštěno, protože mě vedla mateřská láska. Jenže se budu muset zpovídat ze své mateřské pýchy. Jak já byla hrdá, když Pí poprvé ve dvou letech proměnil ničivé tornádo v lehký větřík…“
Položila si dlaně na oči a a snažila se zakrýt slzy. Taky mi řekla, že v lesích máme už drahně let úkryt. Původně sloužil jako místo, kde Zaříkávačky rodily. Bylo to místo skryté před veškerou magií. Ani ta černá ji nenašla.
„Uč se, Melanie. Tady máš můj seznam formulí, které se hodí pro každý okamžik, ať se děje, co se děje. A taky jsem vytvořila zaříkání proti tvému bratru. Jen musíš dát velký pozor, aby ti nepotemněla duše. Mel, jsi jediná, která má krev schopnou odolat jeho krvi. Tvůj bratr už delší čas stojí na straně černé magie… ale ty máš v sobě tolik světla, jako všechny ženy našeho rodu. Můžeš ho zastavit. Já… já nemůžu zničit nic, co ze mě vzešlo…“
Chýše byla schovaná tak, že ji mohla najít jen žena. Tak to bylo zařízeno. Magické formule, které to místo vázaly, byly Pramatkou Zaříkávačů (mojí praprapra…) vytvořeny tak, aby jakýkoli muž nerušil kruhy rodiček nebo žen naší krve, které se ocitly v nouzi. Každý den, jsem cvičila formule. Ale najednou jsem v jeden okamžik zjistila, že mi stačí jen napřáhnout pravou ruku dlaní kupředu a vytvořit ve své mysli obraz. Najednou nebylo potřeba zaříkadla.
To byl přelom ve veškerých zvycích a umění Zaříkávačů. Takhle ještě nikdo neuměl magii použít. Představila jsem si v podobě obrazu uvařený pokrm a byl přesně tam, kam jsem ho v mysli umístila. V ten den, jsem zjistila, že budu už navždy rychlejší a mocnější než Pí.
*
Jakmile jsem ucítila lučavku, věděla jsem, že stín za cikánečkou a město plné světských je jen iluze, kterou můj bratr vytvořil. Celé ty roky mého pobytu v chýši se připravoval. Tušil. A jak jsem měla možnost později zjistit, zabil naši společnou matku.
„Vítám tě, Mel. Už jsi tu dlouho nebyla. Matka mi odmítla říct, kam jsi šla. Nakonec sama opustila tento svět. Lítostí, samozřejmě. Ale mě nenávist živila celou dobu!“
Cítila jsem, jak se Pistorius napřahuje, aby získal posmrtně (když mě zabije) moji magii. Jenomže já už byla dál. Ani se mu nezdálo, jak moc…
V mysli jsem vytvořila ohnivou kouli a nechala ji dopadnout na mého bratra. Pí se začal v tom žáru kroutit. Když se zčernalý rozpadal, jeho magie vstoupila do mě…
Od té chvíle jsem začala vidět na světě veškerou temnotu.
Nejvíce jí bylo v mém nitru.
Nesměla jsem to dopustit.
Výbuch musela uhasit povodeň.
Lidé tenkrát naříkali nad zničenými majetky.
V posledním svém okamžiku, jsem byla vděčná, že jsem zničila jen majetky, ale většinu životů, jsem ušetřila. Až se budu jednou před Pramatkou hájit, bude temnota potlačena a světlo zase na vzestupu…
*
…volně sepsáno na motivy mého snu…
*