.
Není nad to, nechat svého vnitřního démona urvat se z řetězu. Nechat ho nadechnout se. Vyrůst. Smést pařátem zažité stereotypy. Perutí odmávnout minulé a obsáhnout současné i budoucí.
.
Celý život jsi vtěsnaný do vykotlaného kmínku. Sotva se nadechneš. Vnitřní pnutí krmíš falešnými nadějemi, že jednou… Jednou roztrhneš to omezení a smeteš to, čím nejsi.
„Kým nejsi?“
„Čím nejsi?“
„Kdo jsi?“
„Co chceš?!“
…
„Vzletět. Trhat okovy. Zničit omezení!“
„Jak?“
„Jediným nádechem!“
„Nesmysl. To nedokážeš.“
„Ale ano! Chci…“
„Ano? Co chceš?“
„Chci… ven z toho krunýře. Podívej, jak malý je. Jak mě vězní.“
„Kde je to vězení?!“
„Kolem mě! Však se podívej! Vidíš?“
„??? Vidím jenom tebe.“
„Ale ten strom! Vidíš, jak tenký má kmen, ve kterém mě vězní? Tak Vidíš?!“
„Zase vidím pouze tebe. Tak co s tím uděláš?“
.
Perutě se třesou a pařáty prodlužují.
Náraz.
Zevnitř.
Bolí to, ale nekrvácím.
Perutě a pařáty trhají moji slupku.
Už mě nedrží.
Už mě nechrání.
.
„Ubráním se!“
„Nepochybovali jsme o tobě!“
…
I okřídlená příšera má v životě své místo a účel. A kdo ví. Třeba je ve své vlastní podstatě úplně tím nejlepším v nás samých.
.