Občasná hospodská mimopracovní setkávání jsou většinou velmi vydařená, poněvadž se scházejí ti, kteří se sejít chtějí. V našem převážně babském kolektivu občas jdou s sebou nějací kolegové, ale tentokrát to byla zcela dámská záležitost.
*
Pivo se v parném počasí na zahrádce pod kaštany pilo lehce, zejména pomelovitá nealko varianta. Ovšem ani dvanáctka z Pilsénu města dovážená a řádně ošetřená, „nachlazená“ i načepovaná neměla žádnou chybu.
Ač setkání nepracovní, mělo bohužel punc návratů ke kořenům pracovním a tak nezbývalo než občas odvádět pozornost třeba tím
„Jé, jak nám ty kaštany krásně dozrávají, že?“
Nebo…
„Když vidím šneka, představuji si, jak v jeho domečku jsou okýnka s krajkovými záclonkami, ach…“ Odpovědí byly lehce nechápavé pohledy následované výbuchy smíchu.
Opodál se usadila banda hasičů (vyplynulo to z jejich hovoru). Zřejmě taky skákli na mimopracovní pívo.
Jak večer pokročil, došlo mezi námi děvčaty i na odvážnější témata.
Jedna z kolegyň dala k lepšímu story o vibračním vajíčku.
„Tak jsem si holky koupila vibrační vajíčko. Ale nechtěla jsem to ná dálkový ovládání, protože choď někde s dálkáčem a svíjej se u toho. To je divný. Tak jsem si vybrala takový, který se dá ovládat apkou v mobilu. No a přítele to tak nadchlo, že hned vzal mobil a pustil tam písničky, protože ono to vajíčko dokáže vibrovat i na melodie.
Tak si tak užívám a když jsem skoro v nejlepším, začne mi v podbřišku rytmicky vibrovat fanouškovskej pokřik – Sparta do toho! Sparta do toho! Tak říkám tomu svýmu, že mi to zrušilo požitek. A on prý na to jako co? Vzala jsem mu ruku a položila si ji na podbřišek a on podle vibrací pravil – ahááá! Sparta do toho!“
Skoro jsme se u stolu navzájem obdařily pivní sprchou, poněvadž smát se s ústy plnými piva nedopadá až tak skvěle. Došlo i na slzy, které vážně nebyly z lítosti.
Sedíme, plkáme, popíjíme, řehtáme se a najednou přistoupí chlapík s půllitrem, hodí psí pohled na kolegyni a táže se
„Mohu přisednout?“ a obdaří ji dlouhým pohledem, který jako by pravil „Přišel jsem speciálně kvůli vám, slečno.“ Nicméně kolegyně se odsune, řekne
„No, sedněte si.“, poněvadž se domnívá, že si chlapík nemá kam sednout.
Dál si povídáme a onen chlapík „na lovu“ asi sedí na svém posedu a zřejmě číhá na srnčí (vysvětlím následně), ale místo srnčího hledí na kolegyni dlouhým nyvým pohledem. Kolegyně nezabírá. On tam sedí, hledí a po pěti minutách ignorace z její strany se ukazováčkem jemně dotkne ramene mé kolegyně a s týmtéž výrazem smutného lovce beze zbraně, praví
„Já neumím navazovat známosti.“
Je mi ho skoro líto, když ho kolegyně obdaří odpovědí
„No, fakt vám to nejde.“
A já, huba nevymáchaná, abych mu nabídla snažší variantu dodávám
„Zkuste jít navazovat tkaničky – to je snažší.“
Smutně a pomalu se odšoural zpět mezi hasičstvo na pivě.
Zasmály jsme se marnému pokusu a pokračujeme v pokecu, když tu znenadání přichází druhá vlna (né covidová) a již se k našemu stolu blíží hasiči tentokrát dva, lehce napivění a v dobré náladě a
„Můžeme přisednout?“
Já na to
„Jo, jasně. Vy jste druhá vlna. Kolega byl předvoj?“
„Kolega je fajn chlap. Je to nimrod a je hodně nesmělej.“
Vedli řeči, jako že slečny a telefon, seznamování… Vyplynulo, že jsme zvány na exkurzi do hasičské stanice, kde prý „Bazén, vířivka, tenisový kurt…“
Závěrem dlužno dodat – večer to byl pestrý, dobře laděný, jen já jsem byla za zlou (jeden alfa samec od hasičů moje břitké odpovědi nějak nevydýchával), poněvadž jsem odmítala roli submisivní samičky, která se nechá ulovit – asi pětkrát mi řekl
„Víš, že jsi zlá?“
A já na to
„Ano, jsem zlá a dobře to vím.“
Shrnu to – dyž se někdo chová jako alfa samec a narazí na alfa samici, která se nedá řečičkami zkrotit, musí počítat s tím, že dostane slovně po čenichu a té „samici“ ho ani nebude líto.
Tečka.
Puntik a jiné koncové znaménko.
Howgh!