Těžký život běhny, těžký život nosnice. Jak na takové novinky těsně před padesátkou reagovat? Hlavně se z toho nepoznečistit!
Běh se stal mou součástí i bez toho, že bych toužila býti běžnou běhnou. Běhám jako jojo se všemi papíre, které nelze elektronicky posouvat, páč lidi… lidi nejsou vždy zvyc(k)lí na cesty, které moderní vymoženostě skýtají.
Tak se v rámci „soutěže“ o nejzdatnější běhnu, či nosnici řítím a smykem kloužu ve výkonnostním limitu 2.0 skrze kanceláře a riskuji, že následkem mého působení bude na dveře určitých kanceláří přitlučen přeškrtnutý plátek slaniny, který značí „Slaninové vstup přísně zapovězen!“
Již v časných ranních hodinách se přistihuji, že pracovní náplň je více nasycená, než se mohla zdát. Vyhrnuji si rukáve, kontroluji papíre a dokumente a shledávám, že ANO, užjelíp.sk někdě Inde. A že ta Inde je ale mocná. Ne-mocná.
Off-šém Nehámforáš se ocitnu tváří v tvář situaci, kdy politike i jiné upíre jsou na vedlejší koleji, poněvadž jsou na světě ještě lidi i mimo papíre a úřade a na těch vážně záleží.
Mě na nich záleží. Makají. Za víc než jednoho. Poněvadž někteří, kteří by měli být běhnami (neplést s lehkými děvami) jsou jezdci na cizích zádech, která zneužívají ku svému prospěchu. A takové „pracovníky“ bych s chutí v koši Vltavou protahovala.
Asi jsem potomek kata Jana Mydláře, neb jeho inkarnací. Kdo ví. Bůh ví. Já jenom tuším…
*