V bažinném maringotění se občas schumelívají chvíle, kdy je tam dost zajímavě. Třeba zloděj/nezloděj, který se nám dostavoval na „návštěvy“ pravidelně celé čtyři týdny, dokud ho nezhaftli Pomáhat & chránit skoro na místě činu. Procházel se Trumbera Onen okolo a sledoval cvrkot. U maringotky stály dva policejní vozy a chlapci v uniformách – to ho zaujalo, až ztratil jakoukoli ostražitost.
.
Výhodu to drobnou má. Znají ho místní police hoši a jak jejich vlastní zkušenost praví, neleze (prý) tam, kde již byl ulapen. Neměl být zvědav. Zvědavost zlodějova zhouba. Sice ho nezavřeli, poněvadž soudce byl proti(vný) a nesouhlasil s názorem policie. Budiž. Vlastní fotopast zakoupena. Užší spolupráce s hochy od místního policejního sboru je navázána již z předchozích manévrů v bažinách.
Doufáme ve stávající i budoucí klid. Pátý víkend od první nemilé návštěvy se odehrál překvapivě bez dalšího překvapení v blbém slova smyslu. Třas v údech a žaludku mi zavibroval vlastně skoro úlevně, když jme neshledali žádnou újmu viditelnou pouhým okem. Trochu jsme makali s mým mužem na dalším vývoji společného prostoru, taky lehce odpočívali a užívali si naše dvě chlupaté „dcery“. Mazlivky Obecné.
Mají pod střechou verandy nové courací kočkookýnko, kterým lezou na střechu maringotky. Z ní pak plavným skokem přeletí zhruba metr a půl ke kmenu olše, po kterém „slaní“ (nejsou ony Slaninovic?) po zadku na zem a užívají si bažinné noční toulky a lovy. Domnívala jsem se naivně (nebo na i vně?), že pokud musí zvolit zpět cestu vzhůru po kmeni stromu, přes střechu zase dolů do do verandy a dále do maringotky vytopené kamny na milé teploty, že je ani nenapadne chlubit se kořistí jako už několikráte v létě.
Několikrát (mnohokrát) v časech bez střešního kočkookýnka nám kočkoškvírou ve dveřích pyšně donesly polomrtvou/položivou myš a já v noci naháněla zraněné pištící stvoření v temné maringotce s baterkou v ruce… Hnusobný zážitek pro mě, která nesnáším mrtvolky, nebo čerstvé polozombie.
Tentokrát se holky „pochlapily“. Tipuji, že naše Miuš (Tapruhovaná) zobla ptáčka a usmýkala ho k smrti bez vedlejších „produktů“, jakými je třeba uhlodnutá hlava – to zase dělá Ponky (Taflekatá). Zahlodne, uhlodne a pak to donese jako „ňamku“ ve smyslu – jsem ráda, že jsem vám neschopným mohla ulovit něco pořádného k jídlu.
Spím. Obě holky se už z potulek vrátily, protože v pět ráno je tak nějak nejlepší čas jít do peřin k člověkům. Tlapky a kožichy jsou vystydlé, to je přeci jasné i kočkám na hlavu z jahody spadlým, ne?! Cítím víc než slyším jejich návrat. Jen je divné, že se nějakou dobu ani jedna z nich ne a ne usadit, uložit, smotat do klubíčka a neotravovat škrábáním a funěním.
Nedalo mi to. Rozespale se chápu baterky a svítím směrem mezi moji a manželovu postel, kde se k sobě něžně tulí dva rámy postele a jemný zářez mezi matracemi. Tam tlapkou šmátrá a funí Taflekatá. Pak funím já a dusím žaludeční šťávy, které se mi derou do krku (už jsem říkala, že nesnáším mrtvoly? I mouchomrtvola mi vadí) a taky třas.
Ovšem bryskně i přes značné nepohodlí, nahotu (venku mínus tři) a rozespání (co kdyby sýkora modřinka byla Zombie s velkým…) chápu do ruky protispalný hadr od kamen, chňapnu nebohého umrlého ptáka dřív než dravec domácí a spěchám ho vypustit ven na poslední let do hodně hustého křoví. V duchu robím sejkorce omluvu a ráno tiše hubuju naše Milované Potvory, že
„Mrtvý, nebo pokousaný věci se do postele nehodí. Jasný?!“
Takže – máme i nemáme klid.
Máme i nemáme jistoty.
Ovšem se vlastně hodně dobře máme, že to všechno vůbec máme 🙂
.
.