Pouštní klima ji fixovalo k rozvrzané dřevěné židli, jako starou opotřebovanou a vyčiněnou kůži. Každá kapka vlhkosti stoupala zbůhdarma k nebesům, jen ona zůstávala stále tam, kde malověrní nepřežijí.
.
Pod stropem rotoval větrák a marně se snažil osvěžit rozpálený vzduch. Mouchy už ani nelétaly. Jen se tak plazily po stěnách. Zřejmě jako ona sama byly tím vedrem úplně omámené. Snažila se vzpomenout si na doby, kdy ještě venku šumělo listí na stromech. Na doby, kdy ještě byly vůbec nějaké stromy.
Ve sklepě měla hydroponickou veleskromnou zahrádku. Nějakým zázrakem se jí podařilo pěstovat ne příliš hodnotné, ale přesto trochu výživné topinambury. Od babičky věděla, že „Ten plevel přežije skoro všechno. A to možná i tvoje zacházení, Moiro.“
„Moiro.“ Tak jí už desítky let nikdo neřekl. Z blonďaté malé holčičky už ve stárnoucím těle zůstaly jen dvě živé, vějířky vrásek rámováné oči, které připomínaly dívku, jíž kdysi bývala. Dávno.
Slaná chuť potu, který jí stékal do koutku úst jí připomněla, že ještě dnes neviděla Timmyho, který jednou týdně projížděl Oblastí s cisternou napůl zahnívající vody, kterou se naučili Uživatelé (včetně Moiry) čistit (pravidelně od úsvitu do soumraku dopadajícím ultrafialovým světlem) v plochých nádržích se skleněnými poklopy, které zabraňovaly přílišnému odparu.
Timmy. Bylo to už asi pradávno. Jednoho dne nebyl svolný jen k přečerpání chabé zásoby nekvalitní vody. Bylo to víc. Spojení zoufalců, kterým už nezbývá nic jiného, než se k sobě přimknout lepkavým potem, vzrušenými vzdechy a náruživostí předcházející Poslednímu soudu.
A Timmy stále nejel. Mouchy to zřejmě tušily stejně, jako Moira toho času nezvyklá na své vlastní jméno.
Židle zavrzala pod Moiřinou tíhou a na protest se ještě prohnula ve spojích. Mouchy zastavily své marné snažení a zpozorněly. Přišel Čas. A ten se nikoho neptal na názor.
Podstatné bylo, že málo mocní (nevlastníci poloviny světa) se nestěhovali na Mars, ani na několik mnoho měsíců z oblasti Alfa Centauri.
Moira se ze vteřiny na vteřinu rozhodla. Jako její babička, pěstitelka topinamburů. Nenechá svět dlouho čekat na svá rozhodnutí. Udělá to. Splní si sny. Poletí. Odpoutá se. Zapomene na Zemi a objeví víc možností.
Jako Kryštof, který doplul do míst, kde neměli být Indiáni. Poušť ji pomalu opouštěla a Moira odplouvala na vlnách, které byly pouze numericky znatelné za vesmírným korábem Covid-007.
Moira uvěřila. Moc změn ji přetvořila. Zítřek už byl včera.