Anotace: Když se setká kráva s kreténem, nastává stav válečný! Jak výbušné může mít první tvrdé setkání s neznámým chlapíkem následky, poznává Klára (kráva) v plné palbě. Adam (kretén), je srážkou s krávou vykolejený. Kdekoli se ti dva setkají, nastává chřestění slovními zbraněmi, až létají jiskry. Ale z jisker může nastat i požár. Jak to ti dva ustojí? Kdo ví?
.
Kapitola 1.
Jaro je na světě od toho, aby mnoho věcí naběhlo. Podle toho vzoru jsem to udělala i já. Naběhla jsem si. Jednoho dubnového rána se to stalo. Otevřela jsem vrátka a ve snaze vyběhnout na svoji obvyklou trasu jsem vrazila do sakra velkého chlapa. Od té doby jsem ve válečném stavu, aniž bych tušila, jak jsem k tomu přišla.
Ve snaze být slušná jsem po té srážce, která skoro připomínala konjunkci sfér, vyhrkla:
„Ježíši Kriste, promiňte, pardon!“
Jenomže ten chlápek, který mi tvrdostí svého těla způsobil minimálně pět modřin a naraženou levačku, tak ten (pardon) kretén na mě ještě zařval, až mi praskalo v uších:
„Pometlo pitomý, blbý, namrzlý! Kdybys neměla na hlavě hučku a v uších sluchátka, tak se to stát nemuselo!“
To mi trošku rozhodilo sandál, protože po omluvě jsem čekala třeba něco ve smyslu, že se vlastně nic nestalo, když kolibříku vyrostl do cesty betonový sloup výšky zhruba dvou metrů a váhy téměř jistě dvou pytlů brambor. Chytla jsem vzteklou slinu a vytočená, jako uzávěr od hydrantu jsem na něj zase zaječela já:
„Jednak si netykáme a za druhý, nejsem sama, kdo by měl dávat bacha, když se pohybuje tam, kde je pravděpodobný, že jsou taky lidi!“
A bylo to venku. Jenomže on tam stál dál v to svém kvádru, lehkém kabátu a s tváří svraštělou od naštvání a zasyčel mi do obličeje:
„Na takovou krávu jsem ještě nenatrefil.“
Sice jsem byla od dost menší, ale v tu chvíli se projevily moje sebevražedné instinkty a já mu pleskla takovou facku, až to mlasklo a okamžitě jsem začala zdrhat.
Oblečená jsem na to byla. Jenom jsem to vzala úplně jinudy, než obvykle a pádila do centra města. Když jsem se v běhu ohlédla přes rameno, viděla jsem, jak tam stojí, jako kdyby ho vyřezali.
Z dálky se za mnou neslo:
„Krávo!“
Odpověděla jsem stejně mile:
„Kreténe!“
Pak jsem zmírnila do poklusu a přehrávala si v hlavě, jak je možné, že jsem ho přehlédla a on si mně taky ani nevšimnul. Nakonec jsem usoudila, že takové pako mi nebude ničit dobrou náladu z běhání. Běhám každý den brzy ráno a pravděpodobnost, že na sebe ještě někdy narazíme, byla podle mého názoru nulová.
Když jsem se vrátila, byla o něco pozdější hodina než v případě, že to beru cestou z kopce do parku, oběhnu si klasické kolečko kolem altánku a odpočívadla pro vycházek chtivé spoluobčany.
Rychle jsem se osprchovala, hodila na sebe připravené oblečení, vyrazila do kanceláře. Doufala jsem, že šéf přijde později a můj prohřešek, který čítal zhruba desetiminutové zpoždění, mi nebude příliš ke škodě.
Štěstí mi přálo a nadřízený se dostavil až deset minut po mně.
„Dobré ráno, Klárko.“
„Dobrý, šéfe. Mám pro vás ten report obrátkovosti. Včera jsem ho doladila s logistikou a je připravený k odeslání na naši mateřskou firmu. A musím se přiznat, že jsem přišla o deset minut později.“
„No, to jste mě překvapila. Tedy tím reportem ne, ale tím pozdním příchodem. Abych z vás neudělal nezaměstnanou.“
Chechtal se, jako cvok a strhlo mě to taky. Takže jsme smíchy slzeli ještě dalších zhruba pět minut. Salvy smíchu doznívaly ještě hodnou chvíli, než jsme se oba uklidnili. Na odpoledne jsem měla za úkol připravit podklady k pravidelné páteční poradě.
Jelikož pracuji v malé, moderní a skoro rodinné firmě, mívají porady více méně neformální ráz. Sídlo je ve vilce, kde máme dvanáct kanceláří, tři toalety a dvě koupelny. Taky plně vybavenou kuchyni. Takže než vypukne rojení produkťáků, budu mít připravenou ovocnou bublaninu a kávovar v nejvyšší pohotovosti.
Teď jsem však spěchala na poštu, která je pěšky jenom pár bloků. Odeslat pár desítek dopisů zákazníkům není administrativně náročné. Ovšem to pro poštu neplatí. Automat na vás při příchodu vyplázne lístek dle stisknutého tlačítka s požadovaným úkonem. Pak už není proces ve vaší moci, poněvadž se vlády chopí nepochopitelná vlákna osudu zvaného Česká pošta.
Čekání na lavici mezi přepážkami jsem si krátila čuměním do mobilu. Projížděla jsem denní zprávy a jenom tak bloumala očima po obrázcích a titulcích. Ano. Není to žádná intelektuální hitparáda, ale díky tomu „odpojení“ jsem nemusela mít oči přilepené na tabuli vyvolávacího systému.
Vzhlédla jsem vždycky jenom ve chvíli, kdy se ozvalo zvukové znamení, které oznamovalo zobrazení čísla zákazníka a jeho přidělené přepážky.
Najednou se mi mezi fotografiemi a titulky objevil… kretén! Jako hypnotizovaná jsem rychle ukazováčkem klepla na video, nad kterým se skvěl nadpis „Syn slavného otce se vrátil domů”.
Zapomněla jsem v ten moment, že se nepřipojím hned na záznam, ale že na obrazovce místo toho nejprve vyskočí reklamy. Jediné štěstí, že přes den mám na telefonu vypnuté i zvuky, jinak by všem čekajícím protrhl bubínky nepříjemný ječák zeleného blbzemšťana.
Jenomže než se reklama odebrala do zaslouženého pekla, cinkla výzva k číslu, které jsem na lístku žmoulala v ruce. Nezbývalo než se s neukojenou zvědavostí rychle přesunout k přepážce, abych předala dopisy pošťačce za sklem a co nejdříve se vrátila ke svým pracovním povinnostem.
Zrovna jsem otevírala dveře do vstupní haly, když se kolem prořítil produktový manažer Jarda Votýpka a se slovy:
„Jedu, rodíme! Omluv mě z porady, prosím!“ zmizel za prudce zavřenými dveřmi a zůstala po něm jenom vůně pánského (kořením vonícího) parfému a dojem prudké euforie i nervozity. Porod prvního dítěte. Rozuměla jsem mu. A taky trošku záviděla. Mým osudem děti asi nebyly. Nejdřív málo času a momentálně nebylo ani s kým.
Povzdechla jsem si, dala naší nabručené účetní doklad z pošty a šla pokračovat v krasojízdě. Do oběda stihnu zpracovat většinu dnešní agendy. Přes oběd slupnu rizoto ze včerejška a udělám bublaninu. Měla jsem vyzkoušené, že je pečená zhruba za čtyřicet minut. Na kteréna jsem si vzpomněla, až když jsem si sedla zpátky k počítači.
Sáhla jsem po mobilu a otevřela prohlížeč. Naskočilo mi opět video s titulkem „Syn slavného otce”. Skoro s otevřenou hubou jsem sledovala obrazovku telefonu. Tentokrát jsem zvuk zesílila tak, že jsem slyšela, jak ten člověk kreténovým hlasem na konci zhruba dvouminutového rozhovoru říká:
„Vrátil jsem se, protože tady mám své kořeny. To je asi tak všechno, co vám mohu sdělit, paní redaktorko.“
Střih. V záběru zůstala redaktorka s úsměvem kolem dokola hlavy (připomínala mi vyzubenou převodovku) a hlásila:
„Milé divačky. Tento interesantní, nezadaný muž je žhavou novinkou na českém bulvárním nebi! Zdá se však, že setkat se s ním, bude celkem oříšek. Tento rozhovor byl totiž tím prvním a podle jeho slov i posledním, který poskytl. Ovšem pokud o…“
„A do hajzlu!“ zařvala jsem, zahodila mobil na stůl a vystartovala smykem do kuchyňky. Z trouby bylo slabě cítit spáleninu. Stačila by ještě nepatrná chvilka a spustily by se hasící sprinklery.
To by znamenalo potopu v celém baráku a tuny práce zničené! Okamžitě jsem troubu vypla, otevřela dokořán okna a vytáhla plech na podložku pod nimi.
Měla jsem celkem kliku. Rohy byly tmavě hnědé. Ještě ne černé. Uf! To se ještě dalo zachránit. Rohové kousky jsem jedla stejně jenom já, a ten zbytek přebiju vanilkovým moučkovým cukrem.
Na schodišti a v přijímací hale se začínali pomalu scházet kolegové. Otevřela jsem jim spojovací dveře do zasedačky a počkala, až se usadí.
„Jak to, že ještě není nějaká buchta na stole?“ ptal se arcimlsoun Vašek Ztepilý, který svému jménu vůbec čest nedělal. Byl tak trošku, jako soudek.
„Václave, vydrž. Hned to donesu. Jenom jsem málem způsobila zahoření. A to víš, asi by šéf nebyl rád.“
„Klárko, ty jsi prostě naše trdlo, viď?“ ruka, která mi shovívavě hladí rameno, patří našemu firemnímu seladonovi. Pokaždé, když je někde největší mumraj, ptá se, jestli už mu konečně dám – odpověď je vždycky stejná – až mi bude osmdesát, dočkáš se. Ruku mu lehce odstrčím a plesknu ho po předloktí.
„Nesahat, nezalévals. Moje rameno není tvoje věc, jasný, Pepíno?!“
„No, no. Snad jsem tě neukousl. Ale k nakousnutí to bys tedy zase byla, hm?“
„Na to by ti ty umělý zuby nestačily, starče!“
V zasedačce se kolegové pochechtávají, protože moje a Pepínovy slovní přestřelky jsou na denním pořádku. Baví nás špičkovat se. Někdy je to peprnější a ostřejší, ale jde jenom o takové pošťuchování, protože všech třináct kolegů (včetně šéfa) mně bere, jako parťáka v sukních a za celých devět let si nikdo z nich nedovolil cokoli zkoušet.
Bublanina zmizela z podnosu, hrnky od kafí a čajů osaměle trčely na stole. Stav zasedačky po našich poradních akcích mi trochu připomínal opuštěné rodové sídlo po svátečním obědě, když se všichni rozprchnou.
Je tam ticho a drobky na talířcích a okolo nich vypráví své smutné příběhy. Zaschlé kroužky od kávy žalují, že byla většina vypita. Během sbírání nádobí a ubrousků, které „moji“ kluci jen tak nechali pohozené uprostřed torza občerstvení, si odpočinu.
Je to něco, nad čím nemusím dumat. Úklid je dobrý pro nervy. Známý. Nedělám v něm chyby. Myčka se nechala ochotně naplnit a zapnout, v zasedačce jsem vycídila stůl tak, aby druhý den paní z úklidové firmy mohla jenom vynést koše, vyluxovat a setřít prach na parapetech a skříních.
Na odchodu jsem pozhasínala světla a zakódovala zabezpečovací zařízení. Ze zvyku jsem zamávala do kamery, která snímala prostor před vstupem do firmy. Dnes jsem neměla zrovna náladu na opičky. Občas se totiž neudržím a dělám do kamery příšerné obličeje.
Ale ne dnes. Všeho bylo nějak moc. Srážka s kreténem, připálený moučník, výživná porada o nových cílech, které centrála požaduje splnit. Jako vždycky jsou výmysly manažerů ze zahraničí mimo možnosti našeho trhu, ale to je zase role šéfa, který se s nimi musí efektivně pohádat, aby se něco změnilo.
Zbyla ve mně jediná touha. Vyspat se. Jelikož nikdo, kdo by doma očekával můj návrat nebyl, byla jsem přesvědčená, že se spánek uskuteční. Jenomže to bych nesměla mít za kamarádku Vanesu. To je moje nejlepší kamarádka a chodící katastrofa v jednom.
Vanesa mi zavolala ve chvíli, kdy jsem ve spodním prádle pochodovala do koupelny. Telefon jsem měla jenom na vibrace, přesto na skleněném konferenčním stolku dělal v obýváku strašný randál.
.