Zažívám to na vlastní kůži. Opakovaně už šest neděl se k nám do maringotky vloupává. Pravda. Nekrade tak moc. „Jenom“ jídlo a chrápání v našich peřinách. Ale už i to, že nevíte, co vás zase čeká – vyražená deska přivrtaná místo okenice natvrdo do trámů, vytlučená okna…
.
A já toho mám dost. V noci se dost často klepu jako magor, protože mi bytostně vadí, že mi někdo narušuje můj soukromý prostor. Velmi. Policie je bezzubá, poněvadž pro soudce není opakované narušování domovní svobody dostatečným argumentem pro uvěznění. Policie koná. Lapli ho, vyslechli, dali návrh na vazbu. Vše marné. Soudce to nepovažuje za důvod ke vzetí do vazby.
A já si tím, co ten Zmetkoslav činí, připadám pošpiněná na duši. Jako kdybych dávala chlapovi najevo (dost důrazně), že si nepřeji, aby se mě dotýkal a on toho nebude chtít z jakéhokoli důvodu nechat. Mám dvě možnosti. Třást se, že se znovu to samé stane, nebo se vydat na lov. A já se rozhodla, že třas a noční nespavost mi nevyhovuje. Beru možnost číslo dvě. Lovit.
Jsem znamením lev a tygr. A nesnáším bezmoc. Takže jsem (jelikož dosud nemám kvůlivá opatření řidičák) zakoupila lupeny na autobus, připravila si teplý oděv, solidní boty, solný roztok ve spreji (z klasické kuchyňské soli), kus gumové hadice, sváču, plně nabitý mobil a svoji vlastní zuřivost. Ta mi dodává sílu.
Bože, jak já, která bych normálně mouše neublížila, toužím sešvihat mu zadek do modra. Bytostně.
Jsem v bojovém modu a jen tak mě to nepřejde. Možná se nebudu rozpakovat ho sešvihat tak, aby cítil, co jsem cítila já na duši. Nechci mu ublížit. Chci ho přesměrovat. A poštvat na něj policii i soudce. Možná pomůže i podání trestního oznámení za utrpěnou psychickou újmu.
Můj vzkaz zní „Nelez do mého teritoria, Zmetkoslave! Ne, že ty nám vlezeš do našeho intimního místa kdykoli. Ne. Já tě kdykoli dle potřeby dostanu. Jsem svůj vlastní agent. A ty nemáš proti mě šanci! Tak se s tím do prdele smiř!“
Howgh!
.