Dvorek té samoty byl zarostlý kopřivami a netýkavkou. Starý ořech se nakláněl k zpuchřelému krovu. Jako kdyby se podpírali navzájem. „To jsem tedy zdědila věc.“ pomyslela si Olga.
*
Že má biologické rodiče, kteří ji nechtěli, protože jejich cílem byla kariéra špičkových právníků, se dozvěděla až v osmnácti letech. Nechali jí dopis s dost strohým vysvětlením, který jí předal notář u příležitosti jejích osmnáctin.
Narozdíl od svých vrstevníků byla chytrá a cílevědomá. Už v osmi letech měla jasno. Bude veterinářka. Studium bylo její velké hobby.
Své nadání zúročovala v každém předmětu, ale nejvíc se nořila do biologie. Vychovatelky v dětském domově z ní byly nejprve v rozpacích, ale pak jí vyšly vstříc a po dohodě s místním kutilem vznikla malá zoo. Co na tom, že se sestávala z jednoho opuštěného psa a asi pěti koček. Olga když se zrovna neučila, byla u svých chráněnců. Čistila jim kotce, misky a vylepšovala výběhy opatřené pletivem různými samorosty a třeba i květinami v truhlících.
Občas uprostřed kočičího klubka usnula na dřevěné podestě pod střechou. Ty tulačky okolo ní spaly jako její vlastní rodina. Roky utekly a kočičí smečka zestárla a prořídla. Už zbyla jen zrzavá Sněhurka a Pidloočka, která při nějaké dávné pouliční bitce přišla o oko. Pes jménem Admirál už velel korábům někde ve psím nebi.
Olga se ve čtvrťáku na gymplu dozvěděla o svém původu. Blesk by její duši nepocuchal víc než dopis, který četla. Chvíli se jí chtělo vzteky a lítostí výt jako vyl Admirál, když ho nechala samotného o chvilku déle než byl zvyklý. Pak se zatvrdila a naštvala. Roztrhala dopis a rozhodla se jej ignorovat. Ona nemá žádný vztah k paragrafům, ale zato k živým bytostem.
Našla si práci a přihlásila se k dálkovému studiu veteriny. Byla lepší než dobrá. Kromě práce, kdy po nocích vybalovala zboží supermarketu, získala místo pomocné síly na veterinární klinice v Praze. Ke Sněhurce a Pidloočce se vracela vyřízená jako kolkovaná žádost. Přesto ještě hodiny seděla nad skripty a doslova hltala jejich obsah. Tempo nasadila závratné. Tak zvládla školu ještě o rok dříve než ostatní.
Na promoci byla jediná, komu nepřišel nikdo z rodiny aby pořídil fotografie do rodinného alba. Přišlo jen pár skutečných přátel a jedna stará paní vychovatelka. Pamatovala si Olgu, když ji z kojeneckého ústavu přivezli do dětského domova. Veliké oči, které jako kdyby patřily staré ženě, koukaly z dětské tvářičky.
Olga si po ukončení studia otevřela svou vlastní veterinární ordinaci. Praxi měla a Praha byla vždy mazlíčky přecpaná. Mezi všemi těmi zvířecími dušičkami byla Olga milovaná a chtěná. Sněhurka i Pidloočka už snily na mezi poblíž dětského domova svůj kočičí sen a Olga se přehoupla úplně nenápadně přes třicítku. O nápadníky neměla nouzi. Byla zvláštním způsobem uhrančivá a půvabná a to i navzdory tomu, že nebyla klasickou krasavicí.
Muže nechala aby ji obdivovali a občas si užila krátký románek. Vždy ale dbala na to, aby se nezamilovala. Děti měla ráda, ale nechtěla se dostat do situace, kdy by jim zkomplikovala život. Nechtěla ho komplikovat ani sobě. Zvířata nebyla komplikovaná. U nich hned poznala o co jde. Jednomu vlkodavovi jménem Hector vždy se smíchem říkala „Ty jsi lepší než jakýkoli chlap. Kdybys uměl jen trošku mluvit, vzala bych si tě.“
Olze přišlo parte. Paní vychovatelka Maruška podlehla srdeční příhodě. Pohřeb se koná… Chvíli vůbec nevnímala. Když se jí podařilo vyhnat slzy z očí a hlasu, odvolala všechny návštěvy svých pacientů a svěřila své recepční a sestře v jedné osobě přeobjednání, případně přesměrování akutních případů na veterinární kliniku.
V den pohřbu pršelo a liják omýval vše, čeho se jen dotknul. Malý venkovský hřbitůvek kousek za Prahou byl v kopci. Po schodech s rakví stoupali jen najatí zřízenci. Stará paní měla pouze děti, které vyrůstaly v děcáku. Svoje nikdy neměla. Byla vdova a svého muže milovala až do jeho i své smrti, která přišla až patnáct let po té jeho. Účastníci pohřbu byli tři. Olga, jedna stará paní v šátku s černou krajkou a pán s aktovkou, která byla už lehce ohmataná a kontrastovala s perfektním střihem obleku a kabátu.
Po krátkém pohřbu podala ruku oběma přítomným a se skrývanými slzami se chtěla ztratit. Paní se představila jako Maruščina kamarádka z dětství. Pán jen cosi nevýrazně zamumlal. Překvapilo ji, když ji u brány hřbitova dohonil a naléhavě jí poklepal na rameno.
„Můžete jít se mnou? Musím s vámi mluvit.“ Olga jen přikývla aniž by se zmohla na odpor. Obloha začínala ukazovat skrz mraky vlídnější tvář. Posadili se v místní hospodě. Na obrazovce nad barem probíhal zrovna nějaký tenisový zápas. Hostinský zvědavě načuhoval přes barový pult. Nejprve je odhadoval na milence. Pak si všiml smutečních pásek a věděl přesně, která bije.
„Černou kávu a k ní nějakou sladkou věc?“ zeptal se.
Olga přikývla a její průvodce také.
„Fadrný. JUDr. Fadrný.“ představil se ten chlapík v černém s trošku ošoupanou aktovkou. „Musím s vámi paní Olgo mluvit o závěti staré paní. Nechala vám nemovitost. Děti neměla a vy jste univerzální dědička.“
Olga nasucho polkla a vyvalila oči.
„Zdědila jste hájovnu na samotě. Paní Marie Doušová si výslovně přála, abyste se nemovitosti ujala. Prý jste jediná, komu kdy věřila.“
Olga zmatená nenadálou situací, dědictví přijala.
Dvorek té samoty byl zarostlý kopřivami a netýkavkou. Starý ořech se nakláněl k zpuchřelému krovu. Jako kdyby se podpírali navzájem. „To jsem tedy zdědila věc.“ pomyslela si Olga.
Vzápětí se jí v hlavě rozběhl film. Film minulosti, ale i budoucnosti. Ruina hájenky se stávala pojednou místem, kde žije mnoho nechtěných a opuštěných tvorů. A Olga je pro ně všechny matkou, otcem a…
„Paninko, vopatrně. Dovnitř bych nelez.“ ozvalo se za ní.
Když se Olga otočila, viděla chlapíka asi o půl hlavy vyššího, šlachovitého a houževnatého. Měl v sobě cosi zvířecího. Čitelného a čistého.
„Bohdan. Pro kamarády Bohouš. Jestli chcete, pomůžu vám to strhnout nebo opravit…“
*
Olga s Bohdanem mají na místě původní hájovny srub, svoje děti nemají.
Mají malou zoo a děti z dětských domovů k nim jezdí na prázdniny…
*
…tento příběh je smyšlený a podobnost s žijícími lidmi čistě náhodná…
*