Když byla Simona malá, viděla jen nestabilitu lidí, kteří si slíbili zůstat spolu v dobrém i zlém. Její vlastní životní vztahy to pošramotilo skoro nenapravitelně.
.
Pubertu prožívala bouřlivě. Někdy v té době si usmyslela, že bude mít chlapy jen pro zábavu. Aby se nemusela dívat sama na sebe v zrcadle, jako to dělávala její máma. Uplakaná, bolavá a… osamělá.
Střídat kluky mohla Simona po libosti. Její pěkná tvářička v kombinaci s dobře vyvinutým tělem, byla dost silným vnadidlem. Kluci na ni letěli jako vosy na med. Tu jí pozvali na drink, jindy na kávu, oběd, večeři.
Stala se královnou večírků.
Ledovou královnou.
Místo partnerského života, měla stálou volnost. Věřila tomu, že vede skvělý život. Vždyť kdo by jí nezáviděl, když si všech radostí užívá na plné pecky?
.
Kamarádky jejího věku už byly vdané a v náručí nosily uslintaná děcka, stále řešily plínky, přebalování, kojení, říhání, prdíky, případně manželské či jiné trable.
„Na to mám času mraky!“ smála se, když jí bylo pětadvacet.
„Mám ještě fůru času!“ říkala ve třiceti.
„Ještě počkám, dokud nenajdu něco fakt silnýho!“ tvrdila v pětatřiceti.
Roky míjely a Simona se nedokázala usadit. Najednou jí sladkobolně trnulo u srdce, kdykoli viděla nějakou maminku s kočárkem.
Zatoužila po vlastním.
Jenže s kým?
Dokonalý otec a dokonalý partner.
To chtěla.
Teď už to chtěla.
Nenacházela.
Vybudovala si pověst zábavné přelétavky, která ztratila motýlí pel z křídel. Dost chlapů ji chtělo, ale žádný nestál o ni samotnou. Pobavit se, zasmát se břitkým vtipům a bonmotům, které trousila kolem sebe. Užít si její tělesnost a živočišnost. TO na ní chtěli.
.
„Símu? Jako vzít si ji?! Si upad, ne?!“
Uchechtnul se Roman, když se ho bratranec ptal, jak to s ní má.
Na fotkách to ještě stále byla moc pěkná holka. V reálu to při denním osvětlení začínalo už maličko kulhat na jednu nohu, ale to byla otázka vkusu.
„Mně by se zrovna dost líbila. Já bych neváhal a vzal bych si jí.“
Romanův bratranec Richard byl tichý a nenápadný typ kluka. Něco jako Jan Hartl, když kdysi hrával ty něžné a nesmělé mladé sympaťáky. Galantní, skromný. Celkem pohledný, kdyby měl občas snahu trošku se učesat.
„Máš tu hlavu, jak když kopneš do drnu!“ smával se mu
Roman. Jinak měl Richarda rád.
„Ti dám číslo, ale né že jí řekneš, vodkaď ho máš. Jasný?!“
Richard ani nevěděl, jak rychle z něj vypadlo
„Tak jo!“
.
Simona se chtěla vdát a mít děti.
Richard se jí hned na druhém rande zeptal, jestli si ho vezme.
Souhlasila.
On byl šťastný, ona spokojená.
Poprvé v životě si užívala plnou pozornost nějakého muže. Richard ji miloval, protože byla jeho splněným snem. Krásná, inteligentní, živá a neměla potřebu zkoumat, jací jsou jiní muži, protože se jich už přesytila.
Kaz na kráse se objevil, když snahy o početí dítěte, vycházely vniveč. Simonina vajíčka byla hluchou půdou, jak se později ukázalo po vyšetřeních…
Trápilo je to oba.
„Simi, nemůžu se koukat, jak ty se trápíš. Tak si nějaké dítě adoptujeme, pokud budeš pro.“
Dívala se na něj s vykulenýma očima, které se naráz zalily slzami. Nemohla ze sebe dostat ani slovo. Jako kdyby se jí vrátila lidskost, kterou vypnula v pubertě.
Cítila, že Richarda vážně z celého srdce M I L U J E!
To, co si za celou dobu společného života nedokázala připustit ani v skrytu duše, vyzvánělo všemi zvony…
„Miluju tě, miluju tě, miluju tě!“ šeptala mu do ucha a srdce jí běželo o závod.
„Miluju tě, Ríšo.“ řekla nahlas.
.
To bylo poprvé, co jejich dvě těla spojila jedna duše. Po vášnivém milování a společném nekonečném povídání, leželi jeden druhému v náručí.
Všechno do sebe zapadlo.
„Dneska už chápu, proč někteří lidé po úmrtí partnera do roka zemřou taky. Prostě jedna půlka duše musí za tou druhou. Tak moc chtějí být spolu.“ řekla.
Oba se usmívali ještě ve spánku…
.