Kam až oko dohlédlo, vlnila se krajina mírných kopců s ozdobami solitérů uprostřed polí a luk. Jako náhrdelník se na obzoru táhl pás vyšších hor. V pozdním babím létě se prach lepil na boty, vlasy se potem přimykaly k hlavě a košile k holé kůži. Popruhy báglu se zarývaly do ramen. Byly v něm další zásoby soli, mouky a rýže, které se velmi těžko sháněly, ale výměna za sušené maso z divokých zvířat, byla v takovém čase dobré platidlo.
Hory na obzoru byly cíl. Na malou chvilku zastavila u lesního pramene. Sundala batoh, vyndala z něj šátek a namočila ho. Omyla si tvář, krk, rozepla knoflíky maskáčové košile, sundala ji a omyla i tělo. Stále lehce ve střehu. Nemusela se dívat kolem. Víc toho viděla, právě když se vůbec nedívala. Cítila přítomnost jiné bytosti ať už zvířete, člověka či něčeho jiného.
Slunce se pomalu klonilo k obzoru. Ještě zula pevné boty a tlusté ponožky a prošla se ledovou vodou. Jehličky ledové vody se zabodávaly do chodidel a lýtek a celkem příjemně bolely na rozpálené kůži. Pohlédla na košili, boty a batoh a hlavou jí projel krátký záblesk minulosti. Minulosti, ve které nebyla sama a kde se nemusela umět bránit.
Instinktivně sáhla k pasu, kde v pouzdře lehce nahmátla lovecký nůž. Dostatečně velký a silný, aby nahradil mačetu, kterou nerada používala pro její neskladnost a nápadnost. Z Eleonory, kterou bývala, zůstala jen El. Všechno v životě musela zjednodušit a přizpůsobit nové době. Potřásla hlavou, vylezla na břeh, obula se a oblékla. Byl čas jít.
*
„Pojedeme na srub do Vyšehoří?“ zeptala se Eleonora Michala.
Opětoval její pohled a s jistotou věděl, že když se jeho Eleonora na něco ptá, není to jen tak. Za roky s ní poznal, že má obrovský dar podvědomě vycítit to, co je potřeba udělat.
Chtěla-li změnit trasu, kterou obvykle jezdili, stávalo se s železnou pravidelností, že následně v rádiu slyšeli něco o hromadné nehodě, nebo o loupežném přepadení. Každé osamělé auto bylo běžným cílem gangů, které se stahovaly do míst kolem hlavních cest.
Lidi si museli zvyknout jezdit ve větších skupinách a plně ozbrojení, aby byla šance, že vyváznou a lupiči „dostanou přes pracky“. Mrtví byli na obou stranách a nikoho to už nepřekvapovalo. Policie už dávno přestala konat, a jestli něco v rozpadlém světě fungovalo, byl to černý trh s potravinami.
Ke srubu už dávno s Michalem přestali jezdit autem. Dávali přednost svižnější dopravě na „kroskách“. Motorky koupili z peněz za jejich rodinné SUV toho jarního dne, kdy se ráno El probudila a prohlásila
„Budeme potřebovat motorky. Co nejdřív. Taky batohy a nepromokavé kombinézy vyztužené kevlarem. A každý z nás pořádný nůž. Něco visí ve vzduchu.“
Den po výměně auta a koupi všeho vybavení a rychlém přesunu do bezpečí srubu, v rádiu proběhla zpráva, že v hlavním městě vypukly ozbrojené konflikty, které měly za následek rabování, rvačky a vraždění ve velkém. Gangy početně přečíslily policii, která už delší čas neměla kde brát na platy i nutnou výstroj a výzbroj. To přesvědčilo i část policistů, že lépe bude být vlky v nestátní sféře než obětními beránky bez plynulého přísunu peněz.
Vlastně se to dělo už poměrně dlouho. V permanentně vysávaném systému, jednoho dne nebylo na důchody. Důchodci začali živořit na ulicích, poněvadž neměli čím platit. V náhle prázdných bytech se usídlovaly gangy, které měly na placení, protože kradly ve velkém a kšeftovaly mezi sebou. Kdo neměl zásoby jídla, prachy ve zlatě (nebo cash), neměl najednou nic.
V důsledku to znamenalo, že vláda už patnáct let nikomu nevládla a byla ve svém sídle (kam se prozíravě nastěhovali její členové s celými rodinami a personálem) jako v luxusním vězení. Měli všechno, ale nemohli vycházet mimo areál zámku, který byl obehnaný hustým žiletkovým plotem. Kolem čtyřiadvacet hodin denně hlídkovali policajti. Tedy ti, kterým by profesní čest, nebo potřeba stálé činnosti a nadstandardního příjmu, nedovolila přidat se k jakémukoli gangu. Po zuby ozbrojení byli poslední baštou pro těch nemnoha politiků s mnoha miliony uloženými ve zlatých cihlách, diamantech a v dalším „investičním bordelu“.
Jako jediní v zemi, měli členové vlády stále čerstvé ovoce, zeleninu i maso. Ve všem byl zámek V L… soběstačný. „Modří“ už věděli své, tak nechali na počátku svého „vládnutí“ (rozuměj vládnutí bezplatnými příjmy) nákladně upravit sídlo, aby se stalo bezpečným ostrovem v neklidném světě. Izolovaným, ale soběstačným. Chráněným. Už je nezajímali lidé, kteří jim kdysi dali svoje hlasy a dovolili jim hospodařit s majetkem celého státu. A oni toho jako řádní hospodáři využili beze zbytku. Ovšem jen ve svůj prospěch. Prostý občan je zajímal jen ve chvíli, kdy jim šlo o uchopení otěží.
*
Vyšehoří bylo místo vklíněné hluboko v Mechových horách. Obtížně se k němu hledala cesta, protože Eleonora už o počátku, co Michal pro ně ten polorozbořený srub v nádherném údolí koupil, umíněně a urputně vysazovala kolem stromy a keře tak, aby tvořily bludiště. Rozsáhlé a záludné. Pokud do něj vstoupil někdo, kdo nevěděl kudy se dát, skončil v tom lepším případě na nějaký čas ztracený v údolí, které bylo díky stromům a keřům téměř neproniknutelné. Eleonora měla svůj vnitřní kompas nastavený takovým způsobem, že i kdyby se tvar bludiště lehce změnil, ke srubu by vždy došla. Snad i poslepu.
Vstup ke srubu do údolí vypadal tak, že by se člověk nikdy dál dobrovolně neodvážil. Ležela tam napůl vybělená kostra jelena, která vypadala, jako by jí hrudní kosti od sebe rozervalo něco nepřirozeně velkého. Za ní, byly hluboké „stopy medvěda“ (Eleonora je uměla šikovně napodobit) a klenuté nízké pichlavé trnkové a šípkové křoví, které mohlo být útočištěm větší šelmy. Na trnech ostatně visely naaranžované chomáče vytrhané srsti. Hustý podrost s větvemi blízko u sebe a blízko země, na první pohled nedával žádnou možnost, jak projít okolo nebo skrz.
Nebylo zapotřebí žádné „maskovací kouzlo“. Jen trocha fištrónu. Jelena koupili od myslivce na úpatí Hory mlh a na „indiánských“ saních, ho dosmýkali před křoviny. Na místě před pichlavým „vchodem do medvědího brlohu“ z něj stáhli kůži, vyvrhli vnitřnosti, které zakopali do jámy, naporcovali maso a zabalili ho do kůže. Společnými silami zpřeráželi kovovou tyčí žebra kostry zvířete a v kůži zabalené maso v pokleku odsmýkali pod trním až ke srubu. Tam ho nasolili a vyudili v komíně na dubovém dřevě.
Patnáct let každý víkend vyráželi do Vyšehoří a neúnavně pracovali na svém budoucím útočišti. Fotovoltaika jim zaručovala dostatečný přísun energie na svícení, ohřev vody a podobně. V jednom sklepě pod srubem, měli studánku, která měla vydatný pramen i v tom největším suchu. Potraviny uchovávali v plastových sudech s uzávěry proti vlhkosti. Zásoby by jim v případě nouze vystačily na tři roky. Byli zásobeni sušeným i uzeným masem, také konzervami, které vyráběla Eleonora vlastnoručně. Sušená zelenina, ovoce, byliny a sůl. Dále zavařeniny, kompoty, nakládané zelí, zvěřinové klobásy (Michal je dělal naprosto božské, jak Eleonora říkávala), rýže, těstoviny…
*
Obezřetně se pohybovala stranou lesních cest. Zvykla si chodit po stezkách zvěře. Bylo bezpečnější setkat se s vlkem nebo s medvědem, protože ti obvykle zachovávali odstup. Ten byl jistý. Používala totiž bavlněné pruhy látky zavěšené zvenku na batohu napuštěné odpuzovačem zvěře, který vyráběla ze smilu italského. To jí zajišťovalo bezpečí. Ovšem neplatilo to pro svět lidí. Tam musela být buď extrémně rychlá, nebo extrémně mazaná. Obojí se naučila. Víc to začala používat až po Michalově smrti.
Ten den mu říkala
„Nejezděme dnes do L… Nějak se mi ta představa z ničeho nic nelíbí. Odložme to. Prosím.“
Michal však nedal jinak, než že musí. To bylo naposledy, kdy použili motorky, aby zajeli do L… a doplnili zásoby. Cestou Michala, který jel první, zastavila natažená struna a odřízla mu krk čistě jako se krájí nití knedlík. Ve zlomku sekundy Eleonora při tom, co viděla, otočila motorku, vjela do lesa a hnala se stezkami zvěře až do místa, kde jedna ze stezek končila srázem pod skalami. Bez zaváhání hodila dolů motorku i batoh. Věděla, že nesmí zaváhat. Po dopadu motorka vybuchla a zanechala kolem sebe spoušť. Batoh vypadal jako ohořelé torzo těla.
Tiše se proplížila křovím a vylezla na hustě olistěný strom. Schovala se v koruně a bez dechu čekala. Věděla, že po ní půjdou taky. Normanův gang to tak vždycky dělal. Na Michala a Eleonoru měl políčeno už dlouho. Díky intuici, která El vždycky včas varovala se jim dlouho dařilo se vyhnout ohrožení. Tentokrát to bylo jinak a Michal už… třásla se po celém těle. Viděla Normana a jeho kumpány, jak na lehkých terénních motorkách, dorazili ke srázu.
„Tak. Teď jsme je dostali oba. Ta tam dole má taky dost.“ promluvil je den z Normanova doprovodu.
„Tupče! Jemu jsem se chtěl pomstít, protože jsem kvůli němu šel bručet. Ale jí jsem chtěl živou! Vím, že má nadání, který by se našemu podnikání mohlo hodit. Je to hotová legenda. Povídá se o ní, že má vidění do budoucnosti. A to je dneska kurva zapotřebí! No, máme po prdeli. Jdeme!“
Norman se svými nohsledy zmizel z dohledu i doslechu. Vyčkávala ještě zhruba hodinu. Věděla, že Michala už nikdy neuvidí. Nebude mít tušení, kam ho zakopali… Pomaličku a potichu se zhoupla na spodní větvi, seskočila na zem a dopadla na všechny čtyři jako kočka. Přes všechen třas, se ovládala. Neukápla jí ani slza. Teď neměla na výběr, pokud nechtěla dopadnout jako Michal.
Ve chvíli, kdy se propletla labyrintem a protáhla se trnitým nízkým tunelem ke srubu, už nebyla vládcem svého žalu. Jakmile za sebou zavřela dveře, bezmocně padla na vlastnoručně tkaný koberec z provázků a pláč jí otřásal tak, až lapala po dechu a dostávala křeče do žeberních svalů. Ruce i nohy se jí kroutily jako pod proudem. Usnula na podlaze vyčerpáním. Zdálo se jí, že Michal přišel domů, obejmul ji a řekl
„To nic, El. To nic. Pořád budu s tebou. Však víš.“ políbil ji a zmizel v oparu ranního slunce, které se dralo do srubu.
Od té doby, byla El. Pamatovala si z toho snu barvu Michalova hlasu a to, s jakým nábojem to jméno vyslovil. Od té doby už nikdy pro Michala neplakala. Cítila ho kolem sebe ve všem, co společně budovali. Viděla ho v každém koutě. Byl s ní, jak slíbil. Cítila to.
*
Tiše jako duch, postupovala lesem k bludišti, kde na jeho správném konci byl její domov. Náhle se zastavila a natáhla krk jako pes, když větří. Něco bylo jinak. Něco nebo někdo, ji sledoval. Otočila se na patě a předstírala, že hledá cestu. Úmyslně zamířila na pěšinu do jedné z pastí, které políčila na nevítané hosty, pokud by se jim podařilo ji vystopovat. Těsně před onou pastí se otočila a na druhém konci pěšiny mezi hustým křovím, stál… Norman.
„Věděl jsem, že nebudeš tak úplně mrtvá. To by se ti nepodobalo. Šel jsem si tu motorku a zdánlivý tělo prohlídnout. Jenomže jsem ti musel dát čas, abys měla dojem, že jsi nás oklamala. Ale mě nikdo neoklame, rozumíš?!“
„Tak si pro mě pojď, Ty hrdino! Beztak neumíš nic víc než jenom ničit!“ v hlavě jí vyvstal obraz Michalova konce a ve spáncích jí bušila krev. Přesto uvnitř zůstávala ledově klidná. Blížil se k ní dvoumetrový kolos, který byl postrachem Mechových hor a jejich okolí. Blížil se k ní. Věděla, že se do poslední chvíle nesmí ani hnout a také to, že se nesmí prozradit úsměvem, který by dal najevo, že má zadní vrátka. Za jejími zády, byla důmyslně ukrytá jáma s kolíky osekanými do špice, čekajícími pouze na to, až se na ně nabodne tělo…
Výsměšně se na ni díval a se sebejistotou se k ní přikolébal nedbalou námořnickou chůzí. Stoupl si těsně před ni a chtěl ji prudkým pohybem chytit pod krkem. Lehce ukročila stranou a viděla, jak se kolos snaží dosáhnout na její krk, pak v půlobratu pádu překvapeně zírá na tu drobnou nenápadnou holku v maskáčích, které se na tváři mihnul úsměv. Dokonce by přísahal, že viděl, jak mu mává. Náraz, neskutečná bolest, řev, smrad z uvolněných střev. Poslední věc, kterou viděl – jak mu skočila na hrudník, v ruce se jí zablýsklo, zašeptala „Nenechám tě trpět tak, jak bys zasloužil.“ A Norman už nic necítil.
Někde poblíž El, se zachvěl vzduch, pohnulo se listí. Slyšela něco, co by normální člověk neslyšel
„To je moje El…“ Michalův hlas zněl tišeji než šelest trávy. Přesto se do těch slov zabalila jako do hedvábné šály a odešla od jámy, aniž by se ohlížela. Michal byl její jasná duha na konci jsoucna.
*