Že jsou Vánoce svátky klidu a míru? Houbeles! Už teď začátkem listopadu mám pocit, že svět zešílel a vymknul se z kloubů.
*
Jdu teď v listopadu na obyčejný nákup a mám dojem, že se někde něco rozdává zdarma a ještě k tomu tuplovaně. Skrze lidi prostrčit nohu, ruku, nos (leda tak ten, který měl Pinocchio) či jiné člověkovo (dle vzoru Krakonošovo) zakončení, není umění, ale vyloženě pokus o sebevraždu ušlapáním ChristmasZombies, kteří vidí Vánoce i v pípání pokladny při skenování čárových kódů.
Všudypřítomné koledy včetně hustě populárních Jingle bells mě dohání k zrychleným přesunům slalomem mezi bloumajícími vybírači dárků. Začínám ovládat disciplínu Bržděný Sprint – od jogurtů k zelenině, od zeleniny k masu, rychle hmátnout Saxaninou rukou pro vejce, k pokladně, přežít pípání, nezapomenout zaplatit a…
„Pryyyyyyyč!“
To mám z toho, že žiju a pracuju v Praze. Ano, žije tu i můj manžel, kterého bych nevyměnila ani za superhořkou čokošku, práce která mě živí a baví, fajn kolektiv… samý bonus. Jen to šílení okolo Vánoc a darů, mi trochu kazí radost.
Ještě že víkendy jsou (většinou) ve znamení maringotění v bažinách, kde dočerpávám to, co mi bere pidlivizace a hustota ChristmasZombies na centimetr čtvereční nákupních ploch, které v běžném režimu mají dostatek manévrovacího prostoru, tudíž takřka není šance nechat si šlápnout na nohu či někomu zabořit podpatek do nártu (auuuuuu!).
Mě ale nedostanou!
Doma jsou Děsuplné Vánoce zrušené bez náhrady a jedinou tradicí, je brsalát s řízkem.
Mňam!
*