„Hele, Marie kam si založila ty volební lístky?“ zeptal se rozespalý Josef.
„No kam? Nikam. Jako vždycky jsem je přicvakla magnetem na lednici. Aby byly na vočích.“
*
„Ale tam nejsou! Už jsem se díval. Že tys je nevyndala ze schránky?“
„Co to meleš, Pepane?! Včera jsem je tam dávala! Copak jsem tak pitomá?!“
„No tak mi je ukaž, Maruš. Sem slepej nebo co?“
Josef naštvaně založil ruce v bok a vyčítavě hledí na Marii. Marie jde k lednici a může si hlavu ukroutit.
„Tak počkej, Pepane. Ty si ze mě střílíš! Kams je dal?!“
„Co já dal? Jak dal? Proč jako bych je někam kurňa šopa dával. Zrovna já?! Esi to neni jen nějaká tvoje pomsta. Za to, že jsem včera trošku přetáh posezení v hospodě. Kdyť víš, že když hraje Slavta se Spartií, čekám až do úplnýho konce!“
„Si vadnej, Pepane. Sme přece říkali, že budeme volit letos Mňoukající Kuliferdy, protože ty Vyjící Koumáky tam zkrátka nechceme. Víš jak slibovali, co všechno budou mít lidi lepčího a zatim jenom tahaj z lidí prachy. Tady na tý lednici včera ty lístky byly!“
Maruš s Pepanem se rychle oblékají. Aby v té volební místnosti byli co nejdříve. Aby to rychle odvolili a pak je čeká grilovačka u Pepanova bratra, který má šedesátiny.
Sotva dorazili na obecní úřad, údivem jim spadla čelist. Už by měla být volební místnost otevřená. Ale je zavřeno a venku popocházejí sousedi.
„Ty, Josef. Děje se něco divnýho. Včera jsme doma s Irenou hledali volební lístky. Pohádali jsme se jako koně. Vona prej že já je někam dal a já zas myslel, že Irena. To víš už ji ňákej pátek znám. Furt něco hledá. Tuhle peněženku dala na mrazák a hledala jí půl dne než ji napadlo, že kupovala mraženou kachnu. A tu peněženku šoupla i s ní na ten mrazák. Ale ty lístky jsme nenašli ani na mrazáku. Tak jsme šli dřív. Aby jako na nás zbylo.“
Franta Novák Josefovi povykládal, co má za potíž se ženou. Než si to vypověděli, už se jejich polovičky smluvily a začaly bušit na dveře, za kterými slyšely hysterické dohady několika ženských a jednoho mužského hlasu.
Dveře se rozletěly a ven vykoukl předseda volební komise Krabatý. Rozčilení vepsané ve tváři se mísilo s úděsem.
„Zmizely nám všechny, ale úplně všechny volební lístky! Ale kdyby jenom to!“ vzlyknul a rozechvělým hlasem potichu dodal „Zmizely lístky, volební paravany a co hůř! I volební urny. Už hodinu jsme z toho paf. Volali jsme na vyšší místa a tam se to děje taky!!!“
„Jendo, zavolej do Prahy na ministerstvo!“ řekl Krabatému Pepan. Byl to muž praktického uvažování, když šlo do tuhého.
„Pepane, díky, díky. To mě nenapadlo. Volat nejvejš.“
Krabatý odešel telefonovat a postupně se venku začali sousedi houfovat a mudrovat, kam zmizely všechny ty lístky.
„Poslouchejte, poslouchejte, je to v celym státě!!!“ udýchaný Krabatý ztěžka dopadl na schůdky vedoucí k volební místnosti.
„A nejen to.“ hlesnul celý pobledlý a zbrocený potem. „Celý volební zákon zmizel a s ním i volební právo…“
Před obecním úřadem by bylo slyšet spadnout špendlík. Ticho, které se rozhostilo umlčelo i ptáky na lípě nad obecní kašnou. Bylo slyšet jen šumění vody v kašně.
Ženské si utíraly slzy a mužští vytáhli placatky se šnapsem.
„Tak.“ pravil Josef. „Teď už neni nic, co by se mohlo v tuhle chvíli dělat. Vono než zas někdo vymyslí, co s tim, měli bysme si popovídat vo tom, co s tim uděláme tady u nás. Že jo. Aby se Maruš třeba starala vo vobecní kytky, protože je široko daleko nejlepší zahradnice. I když v důchodu. Frantova Irena sice furt něco hledá, ale jako účetní je machr. Tak bude taková strážkyně tý naší společný pokladny. Jenda Krabatý dokáže zařídit všechno u všech k vobecný spokojenosti. Tak si to u nás zařídíme i bez voleb k vobrazu našemu. Kdyť se tu všichni známe a víme vo sobě skoro všechno. A když víme, kdo je náš a jakej, tak si to vohlídáme sami. No ne?“
Chvilku ještě bylo ticho a pomalu se lidi začali smát. Však se vlastně opravdu nic nestalo. Můžou si to dělat všechno po svém…
*