Přistihla se, že mezi spěchajícím pracujícím lidem měla jedno ráno tendenci chůzi urychlovat. V tu chvíli sama sebe zabrzdila. Koukla na oblohu, kde se nesměle hlásilo svítání.
.
Ptala se v duchu sama sebe „Co když jsem tu dnes naposled?“
Nebe bylo ještě oblečené do šedé a černé, ale místy už prosvítalo slunečné kombiné. Dívala se nad střechy, kde kroužili holubi, viděla tvary střech proti obloze, reliéfy na fasádách. Vnímala najednou intenzivněji barvy, vůně.
Cítila vánek na tvářích, hleděla na barvy, které začaly vystupovat z každodenní šedi. Hladila očima všechno, co dosud míjela bez povšimnutí. Jako kulisu. Hýčkala každý tvar, každého, koho míjela, obdařila úsměvem.
Okolojdoucí se dívali většinou udiveně, někteří uhýbali pohledem a jen pár jich úsměv opětovalo. Zastavovala se v chůzi, otáčela se kolem své osy. Padla jí do oka kavárna, která už za rozbřesku otevírá svou náruč těm, kteří mají jako pohonnou hmotu kávu. Tedy tu kávu, kterou pro ně někdo připraví s sebou. Ti, kdož kávu připravují, jsou většinou usměvaví a ta vůně okolo…
Vstoupila dovnitř, pozdravila, stoupla si za dva „takékávychtivce“.
„A vy si dáte?“
„Latté, prosím.“
Obsluha spustila koncert pro kávovar a ruce. Na latté vykvetla pod těma rukama květina. Zaplatila a s díky odešla. Víčko si nevzala, chtěla mít požitek z kávy i na pohled.
Rukama objímala teplý kelímek, užívala si čerstvě rozprouděnou krev v konečcích prstů. Teplo se šířilo kolem stejně jako vůně.
V tom ho uviděla. Někoho nejprve neviditelného. Vláčel svou tašku na kolečkách s pohledem upřeným k zemi. Do každého koše nahlédl. Smrděl už od pohledu. Šel jejím směrem.
Kávu, kterou jen dvakrát upila, postavila na odpadkový koš, který byl v jeho směru. Poodešla a dělala, že si prohlíží výkladní skříň. V odrazu skla viděla, jak se pan Neviditelný dostal až k onomu koši. Postavil odrbanou tašku ke koši a…
Rozhlédl se, vzal lákavý kelímek do rukou, přivoněl a přitiskl ho k tváři. Zavřel oči. Už dlouho neměl nic teplého v ústech. Už dlouho neměl nic voňavého.
Život už ho nebavil…
Přitiskl svoje bezzubá ústa k okraji kelímku a mohutně srkal. Po každém loku vzdychnul jako malé děcko, když se pustí mámina prsu.
Otočila se k němu od výlohy. Po vrásčité tváři pana Neviditelného stékaly slzy a vymývaly v usazené špíně jemné brázdy.
Sáhla do kabely a podala mu housku, kterou si namazala do práce ke svačině.
„Nate, vemte si. A užijte si to. Protože… co když je to dnes naposled?“
Neviditelný na ni oněměle hleděl a skrze závoj slz se na ni bezzubými ústy doširoka usmál.
.