„Budiž tma.“ pravilo stvoření beztvaré. A na Zemi i vůkol ní, zhasla světla. Pláč se rozléhal z mnohých paláců i chýší. Nikdo nejásal, nikdo se nerodil, nikdo neumíral. Nastalo Bezčasí.
*
Všichni do jednoho v té tmě, měli hlad. Žízeň. Ale nikdo neumíral. Z lidí se pomalu stávaly kostřičky potažené kůží a ta jejich kůže šustila jako jemný pergamen. Kdyby se náhodou na ta nebohá stvoření posvítilo, bylo by vidět, jak vybledla. Jako plátna starých mistrů. Nepoužívané oči potažené dvojitým bělmem. Šourající se bezcílné mátohy.
Jediní, kteří se v té nastalé tmě, uměli o sebe trošku postarat, byli slepci. Zvyklí své vlastní tmě, ještě dokázali pomoci těm, kteří okolo nich propadali zoufalství.
Po jisté době i slepí začali ochabovat ve svém konání. Potřebných bylo mnoho, skutečných slepců nemnoho. Nemohli pomoci všem. Zoufalci byli schopni zatínat přerostlé nehty do jejich zeslabených údů, kterými pomáhali jak mohli. Zraňovali je a vyssávali z nich sílu. Zmučené tkáně se zase obnovily, ale duše utrpěla šrámy trvalé. Soucit vyprchal a Bezcitnost začala vítězit.
Predátoři, zvyklí lovit ve tmě, snažili se zabít svou kořist. Mezi zuby stiskli jen trochu kůže a kosti. Skolená zvěř, na chvíli upadla k zemi, aby se opět mátožně postavila na nohy. Neumírala. Rány se hojily samy. Strach začal vládnout tmě.
Jen někde na konci galaxie, poskakovalo Šťastné Dítko a pohazovalo si slunečním míčkem. Temný kout je přitahoval mocnou silou. Se svítícím míčkem v ruce, přihopkalo k Zemi…
Kousek od Země, začalo svítit Slunce. To jak Dítko postávalo opodál a zvědavě přihlíželo všemu tomu mátožnému hemžení, kvílení a sténání…
Od prvního úsvitu, začala Země opět kvést, růst, rodit a to, co mělo zemřít, odešlo na věčnost. Lidé byli vděční a vše bylo krásné. Nabývali síly a začali se radovat.
Po jisté době, když už dlouho bylo vše pěkné, začali lidé reptat a ptát se, proč od Šťastného Dítka, nemají více světla. Více radosti. Začali být znudění a nepřátelští vůči Šťastnému Dítku i k sobě navzájem. Hrozili mu zaťatými pěstičkami. Prali se mezi sebou. Ničili a vraždili.
Šťastné Dítko zavrtělo rusou hlavičkou. Přehodilo svůj svítící míček do druhé ručky a začalo se vzdalovat…
*
A ze vzdálené temnoty se ozvalo „Budiž tma.“
*