Tam nahoře bylo světlo. Taky se tam snadno dalo přijít k úrazu. Většinou smrtelnému. Malia hleděla skrze mřížku kanálu vzhůru. Jednou ten okamžik musel přijít. Roky slýchala o tom, že tam nahoře jsou také lidské bytosti. Ovšem bezcitné a kruté.
*
Nedokázala si představit, jak taková „bytost v lidské kůži“ (tak jim říkávala babička), může vlastně vůbec existovat. Jak může existovat a nerozpadnout se na prach, když nic necítí. Tady dole cítí každá lidská i nelidská bytost. Musí cítit. Pokud přestane cítit, umírá. V temnotě je cit více než důležitý.
„Co když tam nahoře nemůžou cítit, babi? Co když potřebují tmu?“ Tenkrát ji babička sice odbyla, ale poslala ji za Mistrem Stínů.
Mistr byl mistrem proto, že byl nejstarší cítící bytost, která svůj cit stále rozvíjela jako květina poupata. Pouze s tím rozdílem, že žádné poupě neodkvetlo a neodumřelo. Malia byla stejný druh. Jen zatím netušila, čeho všeho je schopná, ale učila se rychle.
„Pokud tě něco napadne, udělej to. Nepřemýslej a řiď se citem.“
Poznala cenu citu ze dne na den. Opatrnosti nebylo sice nikdy nazbyt, ale když ji příliv citu zaplavil jako dravá povodeň, nikdy nedokázala odolat své přirozenosti, která v ní nepřemýšlela.
Jednala.
Cítila.
Žila.
Navzdory všemu, co kdysi ji učili, sejmula mříž kanálu a vylezla ven.
Oči se přivřely pod náporem jasného světla, ale uvnitř ní stále probíhaly děje, které Malia již uměla zpracovat.
Nepanikařit. Dýchat až do podbřišku. Sepnout prsty rukou v prosebném gestu. Ovládat neovladatelné pomocí citu.
Potkala prvních pár bezcitných lidských bytostí. Útočily na ni. Ohrožovaly život její i svůj.
Začala recitovat dávnou báseň
„A ve stínech mnoho očí.
Tam dech zúžený a cit vrchu nabyl,
nikdy jist nejsi bohatstvím, jež lidská duše pozřela.
A hle – oči daly světům cizím cituplné poselství.
Cit se stáhne, neútočí. Je pečetí anděla.“
*
Světlo se stáhlo do stínu a lidé z temnoty do světla vyšli skrze dar poznání.
Malia zapálila smotek bílé šalvěje a úsměv jí ozdobil tvář i světlo očí, které zrodila tma…
*