Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Ztráty a nálezy…

Když to osud zaonačí a člověk sám sobě nepokazí...

Irena Votoupalová byla ještě celkem svižná a pohledná osoba. Čilá pětašedesátnice, která se uměla postavit k lecjaké práci a poradit si, když na spoustu věcí byla v domácnosti sama i přes ten fakt, že měla manžela.

*

Dokud žil starý Votoupal, nebylo jí nejlépe. Dost pil a občas byl na ni i hrubý. Ne že by ji bil, to by si z toho tolik nedělala. Ale hádky, které v podroušení vyvolával, ji deptaly. Kvůli jeho oblibě hracích automatů, si musela peníze schovávat a jen tak tak každý měsíc vyšla, aby si nemusela půjčovat.

„Od cizích ani od vlastních, Boženko. To bych nepřežila.“ říkala Irena Votoupalová kamarádce.

Nepřežil Votoupal a udělal ze své ženy čerstvou vdovu.

Jeho záliba ve sklenici ho přivedla do škarpy, kde si nešťastně zlomil vaz. Zkrátka na kole z hospody se jet nevyplatilo. I jeho kamarádi z mokré čtvrti mu říkali

„Vole neblbni, Slávku! Kdyť se sotva držíš na nohou!“

Votoupal neposlouchal.

„Co by se mě kurde mělo stát?! Tak vožhralej nejsem!“ škytnul a sednul na kolo.

Spíš se motal než jel, ale cítil se náááááramně!

Náramně dopadl.

Škarpa u nich před domem mu byla osudná. Ráno ho tam našla jeho žena. Pokřižovala se, zavolala sanitku a policii. Taky faráře. Aby s ním domluvila, kdy teda bude pohřeb.

Ne, neplakala. Všechny slzy určené panu Votoupalovi, byly prolity tajně po nocích, když Slávkovo bohatýrské chrápání skoro rvalo tašky ze střechy. Neměla sílu od něj odejít. Nebyla šťastná, ale u nich v rodině se nikdy nikdo nerozváděl.

„Ženská má vod toho zástěru, aby takový nepěkný věci přikryla.“

To učila Irenu už její babička i maminka. Tradice se přeci musejí ctít. To ji také učili. Byla pracovitá, poctivá a z gruntu slušná ženská.

*

Měla už svůj důchod a teď ještě vdovský, ale ještě se nechala zaměstnat v místním konzumu. Měli jen místo na poloviční úvazek. To Ireně nevadilo. Byla na tom líp než když její nebožtík ještě žil. Konečně jí začaly přebývat peníze.

Něco šetřila „pro strejčka Příhodu“ a něco ukládala do obálky, kterou odvážně nadepsala NOVÁ IRENA.

Když tam měla pěkných pár tisícovek, objednala se do kosmetického salonu, ke kadeřnici a navštívila pár butiků, které jí padly do oka už dávno. Když vystoupila na návsi z autobusu, zvědavě si ji prohlížely místní klepny. Nešlo jim do hlavy, co v takovém zapadákově taková nóbl dáma pohledává.

Když přišla blíž a řekla jim

„Ahoj holky!“

Málem je to porazilo.

„Ireno?! Ty snad máš novýho chlapa!“

„Ne, o chlapovi už ani slyšet. Jeden mi stačil. Tak se tu mějte, holky a nevysedávejte na prudkém sluníčku, je to nezdravé.“

Odešla a nestarala se o proud řečí, který její proměna spustila. Už ty „holky“ znala jak svoje boty. Nemohly ji překvapit. Ona však překvapila všechny.

Z uťápnuté domácí puťky se vylíhla nádherná zralá žena, která zářila na všechny strany. Však taky v konzumu neunikla žádným zvědavým očím. I do práce chodila upravená, nalíčená. Ale to nebylo to jediné. Spokojenost a laskavost vystupovala z každého milimetru její osobnosti.

*

Reklama

Jedny oči na ni hleděly obzvlášť zamilovaně. Nevnímala to. Byla ke všem vlídná, usmívala se a lidi jí to vraceli stejnou mincí. Její tichá radost ze života byla nakažlivá.

Josef byl ostýchavý starý mládenec. Nikdy se neoženil. Nějaké známosti měl, ale jeho nesmělost většinou přitáhla pozornost dravých žen, se kterými nechtěl sdílet nic. Natož celý život.

Irena se mu líbila už dávno, ale „klovnul“ ji Slávek, který s nesmělostí neměl problém. Naopak. Byl ve vsi považovaný za lepší partii, protože jeho otec byl doktor a nějaký majetek by mohl zdědit. Také v jisté době měl určitý druh šarmu. Žádná si před ním nemohla být jistá. Ale on chtěl zrovna jen Irenu. Byla přiměřeně pěkná, ale ne tak, že by se na ni mužští lepili a dobře vychovaná. To Slávkovi vyhovovalo.

„Bude pěkně poddajná jako její matka a já si budu moct dělat co chci.“

Jak si umínil, vykonal. Irena byla šťastná. Do doby než se vzali, byl pozorný a milý. Jakmile za nimi zapadly dveře a vpluli do manželské reality, ukázalo se, že Slávek potřeboval jen takovou tichou služku. Občas na druhý den fanfarónsky přinesl kytku, když se večer zpil do němoty a doma rozbíjel nádobí. Usmiřoval se zásadně sexem. V začátcích ho Irena slepě milovala a brala to jako důkaz jeho lásky.

Postupem času se skrze slzy prokousala k realitě. Vzal si ji aby nebyl sám. Nakonec byla ráda, že nemůžou mít děti. Slávek byl chvíli z té situace rozmrzelý, ale pak byl vlastně rád. Měl Irenu jen pro sebe. Do společnosti ji s sebou nebral, protože tvrdil

„Ženská má bejt doma a starat se. A jestli se ti to nelíbí, můžeme se rovzíst.“

Věděl dobře, že to by Irena nedopustila. Tak uplynuly roky bez radosti a lásky. Trpně to snášela. Až přišel ten zásah Osudu, který vedl Slávkovy kroky do hospody a lákal ho na vratkou jízdu na kole.

*

„Dobré ráno, paní Irenko.“

„Copak to bude, pane Syrový?“ usmála se Irena tím svým nakažlivým způsobem.

„Jako vždycky. Dvacet vajíčkovýho, čtvrtku čerstvýho chleba. Jo a taky Bohemku.“

„Něco slavíte?“

„Rád bych něco slavil paní Irenko. Svoji sedmdesátku. Můžu vás pozvat na skleničku vychlazených bublinek?“

Irena na něj překvapeně hleděla. Viděla něco, co naposledy viděla, když se na ni Slávek poprvé zamilovaně podíval. Trošku jí začalo bušit srdce. Josef Syrový byl v mládí nenápadný kluk, ale život ho nějak vybrousil jako diamant.

Teprve teď jí došlo, že na sedmdesát moc nevypadá. Opálený, šlachovitý, prací tuhé a pevné svaly. Žádný hospodský typ. Čišel z něj klid a jeho oči na ni hleděly jako dva křišťály. Dalo by se říct, že jimi Irena viděla až na dno jeho duše.

Chvěla se jako školačka a tváře jí zrůžověly.

„Tak já přijdu, Josefe.“

„Udělala jste mi obrovskou radost! Tak dnes odpoledne v šest si vás vyzvednu u vás!“

Úsměv na tvářích obou byl silnější než tisíc sluncí…

*

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama