Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Zima se blíží a někdo musí padnout

Dělej co umíš a můžeš...

Smečka už hladoví po krvi. Dlouho už nic nerozsápala a nasycení je snem i mantrou dne. Obávaní jsou samotáři a tím více je smečka potřebuje sejmout.

*

Až dojde ke střetu, bude Údolí vran znít vytím těch, kteří v posledních dnech neměli to štěstí ponořit mordu hluboko do tkáně kořisti. Smečka neměla dobrý rok a čítala nemnoho mláďat. Staří byli šlachovití a vyhublí.

Ale teď, když se objevily stopy bezbranného tvora, byli členové smečky jako jeden vlk. Od největšího a nejsilněšího po nejslabšího, který byl ohrožením všech. Kdyby selhal.

Dohlíživé oko matky vlčice povzbuzovalo nejslabší a stálo na jejich straně i když alfasamec chtěl ty slabé vyřadit máchnutím tlapy. Ukázala mu, že musí projít přes ni, pokud je chce před lovem zabít.

Nakrčil čenich a odhalil zuby, které signalizovaly, že bude stačit málo a místo kořisti ochutná maso svých nejslabších soukmenovců. Matce vlčici to stačilo. Byl to její syn a tak udělala všechno, co mohla, aby udržela smečku celistvou. Dokud nebude potřeba oběti.

Silas se zatoulal od rodné vesnice hodně hluboko do zmrzlého lesa pokrytého krustou křupavého sněhu. Prolamoval se pod vrstvu ledu hranami sněžnic, které ho nenechaly propadnout se hluboko a dovolily nezabřednout úplně do náruče paní Zimy.

Otec ho zesměšnil před všemi z vesnice, když nebral dost vážně nový druh zbraně, který Silas vyrobil. Místo nestabilního luku, vyrobil něco, co připomínalo obrys těla dravce a šípy měly razanci, která dokázala přerazit kosti člověka. Nejen. Jenomže Silasův otec neměl rád novoty a už vůbec ho nesměla poučovat „mláďata“.

„Dokážu i všem bohům, že moje zbraň umí víc než obyčejný luk! Skolím pro tebe největšího vlka, otče!“ S těmi slovy opustil vesnici i přes pláč matky, varování bratrů a kvílení svých sester, které ani nedokázal spočítat.

Pohrdavé zavrčení svého zploditele nesl těžko, ale navenek nenechal na sobě nic znát.

Každé zašumění větru, každé lupnutí větvičky pod ptačím pařátem, každý úder šišky o zmrazek sněhu, každý záchvěv mlází. To všechno udržovalo Silase v napětí, které jiskřilo na špici jeho šípu a dotýkalo se obzoru.

Alfa věděl, že je kořist blízko. Všichni zaujali pozice. Staří, mladí, schopní, neschopní, ale teď celiství. Spojovala je potřeba ulovit, roztrhat, nasytit se a… přežít.

Silasovi tepala krev v žilách tak silně až ohlušovala smysly. Toužil tolik dokázat svému otci, že je skvělý lovec…

První šíp vyslal k nejbližšímu vlkovi.

Vytí, víření šedavých stínů kolem. Další a další šípy, tance chlupatých těl v očekávání. Neduživí členové smečky ve smrtelné agónii. Chlemtání krve nedočkavými. Kroužení v užších liniích.

„Otče!“

Poslední výkřik Silasův.

Co platno mnoho šípů, když obětují silní slabé a co platno odhodlání jediného, když nemnozí musí padnout, aby většina byla nasycena…

S jarem našli Silasovy kosti, které poznali podle skvěle vyrobené zbraně. Pohřební rituály vyslaly Silase do Podsvětí a pozůstalí na jeho počest začali vyrábět stejné zbraně jako Silas a náhle velebili jeho dovednost, která jim pojednou dávala smysl.

Smečka přežila krutou zimu díky Silasovu masu a také několika slabým kusům, které by tak jako tak uhynuly v krušných časech.

*

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama