Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Zbývá jenom smrad

Dívám se kolem sebe a nic z toho nechápu. Nevím, kde se vzaly vločky popela, co mi pokrývají tvář. Nemám zdání, jak jsem se ocitla někde, kam nedosáhnou sluneční paprsky. Co to u všech ďáblů provedli s mým světem?! S Mým světem!

*

Skrze záclony proběhly záchvěvy čerstvého ranního vánku, který s sebou přinášel vůni kávy a posečené trávy. Vlhkost a vůně vzduchu nezbavovala ložnici skvostného pachu zpocených těl po vášněmi prodchnuté noci.

S prostěradlem omotaným okolo těla jsem se přesunula k francouzskému oknu,  které ústilo na zahradu a dávalo tušit obrysy verandy, na které netrpělivě kroužila vůně kávy halící prostor nad stolkem. Na něm spočíval samoohřívací šálek s temnou tekutinou a sliboval intenzivní požitek chutě a vůně. Odměna!

Večer jsme s Michaelem strávili u plápolajícího automatického plynového krbu, který měl nainstalované zvuky hořících dubových polen – velmi romantické. Nealkoholická skotská byla inspirující a my strávili noc v zajetí 3D sexování – méně romantické, zato hygienicky vyhovující.

Michael se teď podle všeho na mé zahradě se vší vervou věnoval robotickému vyžínači, na který pálil s neuvěřitelnou razancí povely typu „Teď ještě pět centimetrů vlevo a nespadni do bazénu, debile!“

Debil robot neprotestoval ohledně pojmenování, protože vyžínač neměl instalovaný etický a citově zabarvený režim. Naštěstí. Kdyby takto v domě instruoval podlahový čistič, zřejmě by mu narostly zuby a Michael by minimálně týden kulhal na obě nohy. Domácí mazlíčci s nanočipy měli poněkud citlivější mod.

Vyšla jsem se šálkem horké a úžasně chutnající kávy na trávník a skoro jsem zavrněla blahem, když se vlhký krátce roboticky střižený trávník dotkl mých bosých chodidel. Blaho z toho doteku snad předčilo i sterilní 3D vášeň s Michaelem. Hmmm…

„Aive, haló, Aive! Sekám trávník tady s debilem!“ Radostně na mě povykoval Michael a tvářil se, jako by našel štěně, které s nadšením aportuje falešné kosti. Ale robotická štěňata jsou i na moje poměry dost drahá, takže jsem bez váhání byla vděčná, že Michaelovi stačí vyžínač pojmenovaný jako Debil. Přesto mu evidentně způsoboval jistý druh radosti.

„Možná se k sobě hodíte.“ Rýpla jsem si s úsměvem do svého přítele a v duchu jsem si představovala, do jakého režimu 3D sexování se ponoříme dnes večer. Nebo třeba i dřív? Hmmmm.

Ozval se zvonek u dveří a Agnes, robotická vrátná mi skřípavě (mám ten rustikální zvuk v oblibě) oznámila: „Melanie čeká na vpuštění do domu. Jsi zaneprázdněná, nebo máš na tu zbytečnou osobu chvilku svého času, drahoušku?“

Na Melanii není člověk nikdy dost připravený. Na moji otravnou a sebestřednou sestřenici však musí mít čas vždycky. Znáte to. Jednou jí někdo umřel a už ji všichni musí dokonce života poskytnout kdykoliv útěchu. „Etické pojímání pozůstalých je základním stavebním kamenem společnosti.“ Vzpomněla jsem si na hodiny společenských věd a pravidel.

„Agnes, víš, že Mel musíme přijmout kdykoli. I kdyby se to zrovna nehodilo.“ Sarkasticky skřípavá odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. „Čekám, až svojí nevymáchanou hubou ta tvá sestřenice napruží Riddleyho (můj věrný podlahový čistič). Už se těší, až ji kousne do toho jejího vyzáblého lýtka!“ Než jsem stihla zpražit Agnes za její netaktní poznámku, byla Melanie v hale a dravčím zrakem hodnotila sebemenší detail, který neseděl.

Byla horší, než robocajt. Oči všude, nenechavé ruce kdekoli a ještě drzost pouličního zametacího robota. A ke všemu… Nevím, zda to byl záměr nejvyššího Projektanta, ale měla tolik půvabu, že snad vyloupila trezor určený výhradně pro absolutní krásu. Tělo pnoucí, ňadra dmoucí a úsměv, kterým mohla zastavit i dopravu na nejfrekventovanějším místě v zemi.

Nesnášela jsem ji. Nesnášela. A ještě jednou Nesnášela. Sestřenice Melanie ergo postrach všech nezadaných mužů. Ale Michaela nedám. Ne v případě, že si tak zatraceně dobře rozumí s vyžínačem! A ten 3D ehmmmmmmmmm! To už tuplem! Riddley mi budiž svědkem, nebo pomocníkem. Tak!

Nahlas jsem však řekla „Kávu, nebo něco ostřejšího, Melanie?! Zachmuřeně si měřila halu, obývák, verandu a v neposlední řadě moji maličkost zamotanou v prostěradle. Potvora! „Zdá se, že jdu nevhod, Aive?! Netušila jsem, že bys mohla… ehmmmmmmmmm.“ Významně si odkašlala s pohledem na Michaela, který skotačil kolem bazénu s Debilem.

„Jenom se nestyď, Melanie. Řekni, co chceš tentokrát. Soucit? Pochopení? Lítost nad tvým stavem? Nebo nějakého toho domácího mazlíčka?!“ Byla jsem drsnost sama a doufala, že ji nenapadne vybrat si někoho živého. Někoho Mého živého. Michaela.

Dlouhé umělé řasy se jí zatřepotaly a stiskla násilím víčka, aby vypudila slzy. „Proč jsi na mě tak zlá, tak moc zlá, milá Aive?! Copak necítíš to, co jsem ztratila? Není ti svatá moje ztráta? Víš přeci, jak jsem Tulleho milovala!“ Po tváři se jí koulela vynucená slza a já začínala v duchu běsnit.

„Tulle byla rybička, Melanie! Zatracená blbá rybička! A já se nehodlám omlouvat za to, že už mi tě není líto! Je to kurva dvacet let! Takže buď budeš chodit chlastat moji nealko skotskou z jiného důvodu, nebo sem už nelez!“

Michael s Debilem na nás oba koukali jako opaření. Potom Michael prošel okolo mě, odstrčil mě a položil ruce na ramena Melanii! „Cítím s tebou, Mel. Odvedu tě odsud. Aive je necitelná mrcha.“ V patách mu bzučel vyžínač Debil a oba opouštěli můj trávník, aby následovali truchlící sestřenici, která před dvaceti lety udusila rybičku, když ji „Učila dýchat vzduch.“

Riddley se zjevil v hale, když ti dva ruku v ruce odcházeli a odváděli s sebou Debila. Přísahala bych, že Riddley a Agnes zafungovali jako tým, když můj dům (můj svět) vzplál. Hořel. Kolem mě se tyčila stěna z vody, která udržela žár mimo mě. Riddley měl dojista zuby a Agnes? Bože, Agnes spálila na popel celý můj svět…

Dívám se kolem sebe a nic z toho nechápu. Nevím, kde se vzaly vločky popela, co mi pokrývají tvář. Nemám zdání, jak jsem se ocitla někde, kam nedosáhnou sluneční paprsky. Co to u všech ďáblů provedli s mým světem?! S Mým světem!

„Aive?“ Zaskřípala Agnes do ticha plného popela a prázdnoty. Snažila jsem se pohnout. Myslet.

Hýbaly se již pouze myšlenky.

Moje robotické oko krouživým pohybem ukládalo do paměti Chaos.

Moje robotická mysl konstatovala „Zbývá jenom smrad.“

.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama