Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Za svítání se rozhlídni

Chalupa pod lesem, měla střechu trošku porostlou mechem. Kolem zápraží záhon s bylinkami. Taková hranice mezi chalupou a okolním světem.

*

Rámy dřevěných špaletových oken už by si také zasloužily nový nátěr. Okna, ta malá lesklá očka chalupy, mžourala do světa skrze květináče přetékající muškáty. V prostoru mezi okny seděla na podušce mourovatá mohutná kočka. Vypadala, jako kdyby na někoho čekala.

Pod lesem se cosi pohnulo. To cosi byla majitelka chalupy. Šedivé dlouhé vlasy, šátek uvázaný „na piráta“. Dlouhá kostkovaná halena, přes ni opasek s nožem, pod ní kvůli rannímu chladu teplé podvlékačky, vysoké pohodlné šněrovací boty, které jen tak nepromoknou a neklouznou po mokrém povrchu. Tvář už měla věkem pomačkanou, ale jiskra v oku a pevný krok, ukazovaly na houževnatost a rozhodnost. Podle nohy jí běžel věkovitý ovčácký pes.

Pohyb v lese pomáhal té ženě uchovat si relativně štíhlou postavu. Na zádech nesla nůši, ze které čouhaly větve. Mezi větvemi v nůši trůnil košík plný hub, na nůši svazky bylin. Každý den, pokud zrovna nelilo, konala pochůzky se svým psím přítelem. On čenichal okolo a užíval si naplno psího důchodu.

Pes mohutný, dobře stavěný, šedivý okolo čenichu. Dostala ho od známých, když si tatínka z vesnice nastěhovali do města a velký pes by jim v bytě překážel. Tak se Ben stěhoval k Jarmile na samotu.

„Beztak jste tam Jarmilko samotná ženská a to víte. Co kdyby vám někdo něco udělal. Ben vás ochrání. Byl kdysi na obranu cvičenej.“

Tak Ben zůstal u Jarmily. Stál před chalupou se schlíplým ocasem a kňučel. Přešlapoval na místě a nejraději by se rozběhl za autem, které už mizelo lesní cestou pryč. Jarmila si k němu klekla, zadívala se mu do očí. Položila mu pravou ruku mezi uši a levou na hruď.

„Budeš můj kamarád, Bene? Prosím.“

Ben vyplázl jazyk a natáhl hlavu tak, že se čenichem dotkl Jarmilina nosu. Byl to slib. Od té doby, kdykoli Jarmila zavolala „Kamaráde!“ Ben byl u ní jako blesk.

Vzala Bena do chalupy a ukázala mu na pelíšek, který mu ušila ze starých polštářů, vycpala peřím a  drcenými bylinkami. Ben nejprve nedůvěřivě očichal „své“ místo a vzhlédl k Jarmile.

„Tady máš čerstvou vodu, kamaráde. A uvařila jsem nám polívku. Hovězí. Dostaneš maso a taky morek. Abys měl sílu.“

Nalila mu do plechového kastrolu vodu, do druhého dala vychladlé maso, morek a přilila krapet přecezeného vývaru. Ben všechno očichal a váhavě se pustil do hodování. Jarmila si na plotně přihřála vývar a na talíři zalila zvlášť uvařené domácí bylinkové nudle. Její vlastní recept. Bylinky byly tichými a nápomocnými přítelkyněmi celý její život.

Zatím co Ben, kamarád, mlaskal a pochutnával si na dobrotách, protáhla se oknem mourovatá sfinga.  Tiše jako stín. Jarmila hned věděla, že může seznámení proběhnout bouřlivě, pokud si s nimi nepromluví.

„Klid, kamaráde. Ničeho se nelekej. Ano? Moura je dáma a na ty se neštěká. To jen pro informaci.“

Vstala, vzala napjatou Mouru z okna do náruče, vískala ji a uklidňovala.

„To je Mouro Ben, kamarád. Víš? Včera jsem ti říkala, že přijede a bude s námi bydlet.“

Moura třeštila oči, ale napětí už maličko opadlo. Nechala se položit na zem a se vztyčeným ocasem, opisovala půlkruhy kolem Bena. Ben se jen ohlédl a na chvilku ztuhnul napětím. Pomalu se k sobě přibližovali a odhadovali své síly. Ben začenichal a položil se na bok.

Moura ho pomalu obcházela a také si očichávala kamaráda.

„Tak se mi líbíte. Oba jste šikovní a dostanete dobrotu.“

Jarmila odešla do špajzu a přinesla dvě vejce. Každému zvlášť je rozklepla na talířek. Položila je blízko sebe na zem a viděla, jak Moura hned pochopila, že dostala odměnu. Hned se do syrového vajíčka pustila. Ben se nenechal zahanbit a jedním tahem jazyka slupnul skoro celé vejce. Vrtěl ocasem a v očích už nebylo po smutku ani památky.

Kamarádka ho má ráda. To se pozná. A tu chlupatou věc, která si ho očichala, prostě nechá žít, když je pro jeho kamarádku důležitá. Moura si taky o tom všem myslela své. Když se dosyta nadlábla i napila, vyskočila si na své oblíbené místo nad kamny. Měla tam teplo, přehled a svůj oblíbený polštář.

Jarmila poklidila stůl, z plotny vzala hrnec s horkou vodou a nalila do jednoho ze dvou dřezů. Z kýble nalila studenou do druhého dřezu. Umyla, opláchla, utřela a pouklízela nádobí. Pak sundala ubrus ze stolu a dala na něj svazky bylin. V lese je sbírala, jak jí do oka padly a pod ruku přišly a vázala je do velkých kytic. Ty vždycky po obědě na stole třídila.

V kamnech topila v létě i v zimě, protože chalupa byla kamenná, studená. Z kuchyně nechávala otevřené dveře do síně a ložnice, která byla naproti přes chodbu. V ložnici netopila, stačilo jí vlaho z kuchyně a pořádná duchna. Když hodně mrzlo, nahřála si na kamnech dva kameny, šoupla si je do nohou a spala jako nemluvně.

Tak šel den po dni a Moura s Benem už spali oba na jeho pelechu. Přitištění k sobě. Když Jarmila dotřídila bylinky, nastrkala je do plátěných sáčků, zavěsila na hambalek nad kamna nebo na šňůry na půdě, sundala si pracovní zástěru. Nalila do plechového lavoru teplou vodu, namočila a namydlila žínku a s požitkem si vydrhla a opláchla celé tělo.

Oblékla si pánské flanelové pyžamo, pletené ponožky z ovčí vlny, pantofle, teplou vlněnou vestu, učesala vlasy a spletla do copu. Když už bylo šero, rozsvítila několik svíček a petrolejku. Posadila se do křesla, nasadila brýle a četla nahlas sobě, Mouře na svém klíně a kamarádovi u jejích nohou. Když už ji čtení zmohlo, řekla

„Jdeme spát, bando. Zejtra je taky den.“

Moura i Ben ji doprovodili do ložnice. Jarmila měla postel bytelnou, velkou. Tak v jednom rohu u Jarmiliny hlavy spala Moura a kamarád se uložil do nohou. Ve spánku vypadali skoro jako svatá trojice…

Ráno obvykle Jarmila zatopila v kamnech, postavila vodu na meltu a dala Mouře a kamarádovi něco k snědku a čerstvou vodu. Naštípala v kůlně dřevo na menší kousky, některé menší ještě na třísky. Nanosila dřevo ke kamnům, vodu ze studny do hrnců na plotně a do kýblů v síni. S meltou a kusem suchého chleba se posadila na zápraží a dívala se, jak sluníčko pomalu budí les k životu.

Polaskala pohledem každý strom, keř, včelu, trávu, mech… Snídala, jednou rukou hladila Mouru i Bena. Hezky na střídačku. Po snídani zavřela chalupu, vzala na záda nůši a zavolala

„Kamaráde, jdeme.“ ohlédla se za sebe, aby pohladila pohledem místo, kde byla tak ráda. Ben radostně kroužil okolo Jarmily a Moura tiše mizela na toulky. Ranní snídaňový rituál, večerní čtení. Dobře se jim spolu žilo.

Jarmila neměla velkou penzi, ale na samotě, kde se vzdala všech výdobytků civilizace, toho mnoho nepotřebovala. Do vsi to bylo pět kilometrů. Dřív chodila jednou za měsíc s nůší pro zásoby. Mouka, sůl, cukr, trvanlivé mléko, nějaké granulky pro Mouru. Od doby, co byl doma i kamarád Ben, chodila do vsi třikrát v týdnu.

Aby měla pro Bena dost masa. Cestou se ještě stavila u paní Málkové pro čerstvá vajíčka – výměnou za bylinky. Když nešla nakoupit, nesla si s sebou velkou svačinu pro sebe i Bena, na zádech nůši, košík a provázek.

Nožík na opasku měla na byliny, na odřezávání provázku i pokrájení svačiny na úhledné kostičky. Celý den pilně sbírala a jen sem tam si sedla na pařez, aby pojedla. Pití nenosila nikdy. Znala les dokonale a věděla, kde se voda dá pít. Studánku vždycky jako poděkování vyčistila od listí a jehličí.

Jarmila na zápraží čistila houby a krájela je na plechy. Ben podřimoval pod lavicí a Moura spala stočená do klubíčka v okně. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a napětí. „Kamaráde, půjdeme raději dovnitř. Za chvíli tu máme pěknou buřinu.“

Posbírala plechy, odnesla dovnitř, košík s houbami taky a šla pozavírat okna. Sotva dovřela poslední v ložnici, v dálce se ozval hrom a někde nad lesem se blýsklo.

„No, bude to mazec. Kamaráde. Mouro? Kde jsi?“ Moura neměla bouřku v lásce. Vždycky se schovávala. Jarmila ji našla zalezlou v posteli. „Tady jsi. No tak si hezky polež. Až to přejde, přijdeš.“ Ben seděl v kuchyni. Nastražené uši, napnuté svaly. „Copak, kamaráde, copak. Bude dobře.“

Pohladila Bena po hlavě a šla zapálit svíčky, protože se v jeden ráz setmělo. Chtěla ještě dočistit ty houby. Přiložila víc do kamen a dala vařit bylinkový čaj. Trošku mateřídoušky, něco meduňky, špetku třezalky. Venku svištěl vítr, metal kapky proti okenním sklům, trhal listy.

Blýskalo se a hřmělo. Proudy vody stékaly ze střechy do sudů pod okapy. Ben vyrazil ke dveřím a na něco štěkal. Takhle ještě nikdy nevyváděl.

„Kamaráde, klid, klid. Já se tam podívám.“

Otevřela dveře a někdo se jí skácel k nohám. Drobná postavička v dlouhém plášti do deště. Odhrnula kapuci. Tomu děvčeti mohlo být tak dvacet. Na spánku tržnou ránu. Blond vlasy slepené krví.

Jarmila byla zvyklá jednat. Odtáhla po podlaze jemně dívku do kuchyně, donesla rezervní duchny, nastlala na zem vedle dívky. Opatrně ji vysvlékla z mokrých věcí, přeopatrně překulila na duchny a přikryla teplou dekou. Do lavoru nalila horkou vodu, vytáhla ze skříně vyžehlené kapesníky, namočila a opatrně omyla okolí rány. Z lékárničky vytáhla peroxid a nakapala do rány.

To děvče probralo. „Au. To hrozně bolí, moc to bolí…“ „Vydrž, vydrž, to bude dobrý. Jsi mladá a silná holka, to bude dobrý.“ konejšila Jarmila to děvče. Ta dívka mezi tím zase omdlela.

„Eště že jsem dneska donesla i jitrocel. To by mě zajímalo, proč si běhala sama po lese, holka nešťastná.“ Rozmačkala lístky jitrocele a přiložila je na ránu. Ovázala hlavu tak, aby lístky zůstaly na ráně. Naložila dřevo do kamen a ještě pro jistotu prohmatala děvčeti všechny kosti.

„Nic zlomenýho. Jen šok a ten šrám na hlavě. To bude dobrý.“ brumlala si Jarmila pro sebe. Moura přiběhla a hned se uložila k dívčině hlavě a lízala jí drsným jazýčkem tvář. Ben si sedl k jejím nohám a díval se na Jarmilu.

„No, kamaráde. Teď musíme na ni dát pozor. Počkáme, až se probere. Zatím dám vařit to kuře, co mi včera babka Málková donesla. Ať máme co do huby. A ty už ji Mouro neumývej. To stačí.“ jemně  odehnala Mouru od dívčiny hlavy.“

Ráno nebylo po bouřce ani památky. Jarmila se probudila rozlámaná na křesle v kuchyni. Moura spala u dívčiny hlavy a Ben, kamarád, hřál svým tělem Jarmile nohy. Protáhla se, zamžourala a šla  zkontrolovat to děvče. Celkem klidně spala. Moura vstala, protáhla se a skočila si na své místo nad kamny.

Jarmila vymetla kamna, založila nový oheň a šla pro čerstvou vodu. Moura i Ben ji následovali ven. „Nejdřív návštěva, vy dva nedočkavci. Dnes se nasnídáme později. Kuřecí vývar i s masem. Bašta. A výživná.“

Něžně pohladila dívku po bledé tvářičce a šeptem říkala „Cácorko zlatovlasá, otevři oči. Už je dobře.“ Otevírala oči pomalu a s námahou. „Bolí mě hlava. Kde to jsem?“ Jarmila u ní klečela na nastlaných peřinách. „No, u jedný báby v lese… spíš by mě zajímalo, kde si se tu vůbec vyloupla. Sama holka daleko od civilizace. Já nemám ani ten kecafon, co dneska nosej lidi v kapse.“

„Myslíte mobil? Ten mám někde v kapse kabátu.“ „Kapsy jsem ti neprohledávala. Ten pršiplášť jsem ti pověsila na půdu. Dojdu pro něj. Teď ti ještě pomůžu do mojí postele.“

Pomáhala děvčeti na nohy. Ta byla ještě roztřesená, ale ne slabá. To Jarmila vycítila hned. „Jak ti vlastně říkají?“ „Žaneta.“ „To je hezký. Budu ti říkat Žanynko. Já jsem Jarmila. Mohla bys být moje vnučka, kdyby…“

.

Jarmila se odmlčela a zabloudila v myšlenkách mimo chalupu a čas.

.

Seděla u komise a připadala si prašivá a méněcenná. O potrat v té době musela požádat, takový byl zákon. Chtěla dokončit školu. Byla v prvním ročníku na veterině. Bedřich byl o patnáct let starší, ženatý a ona mu věřila, že se rozvede. Vlastně on byl první, kdo ji přemlouval, že to bude lepší dát „to“ pryč. Její rodiče nechtěli, aby si na Jarmilu na malém městě ukazovali prstem. Tak se podřídila a sama sebe přesvědčovala, že to chce vlastně taky.

Bedřich se nikdy nerozvedl a Jarmila už nemohla mít děti. Kvůli tomu se s Jiřím dohodli, že se v tichosti a klidu rozvedou. Jiří přišel až pět let po Bedřichovi. Během těch pěti let, Jarmila opustila ve druháku veterinu, odstěhovala se od rodičů na vesnici a začala pracovat v družstvu u telat. Jiří byl účetní družstva. Šel tam hned po škole, protože k práci nabízeli i byt. A Jiří chtěl založit rodinu. Měl to v hlavě srovnané. Práce, bydlení, žena, děti…

Nebyla to žádná bouřlivá láska jako hrom. Jarmila byla milá a skromná holka, Jiří přiměřeně upovídaný, pozorný. Jarmile nevadilo, že není žádný krasavec.

Připadala si dokonale obyčejná a stačil jí tichý obdiv a laskavá Jiřího povaha. U lékaře si jednoho dne vyslechla ortel. „Manžel je úplně zdráv a plodný. Ale vy už děti mít nikdy nebudete. Ten zákrok, na kterém jste kdysi byla, nenávratně poškodil vaši schopnost přivést na svět dítě.“

Jarmiliny dny zešedly a zhořkly v jednom okamžiku. To není fér! To není fér… její oči klouzaly po maminkách s kočárky, hladily copaté hlavičky holčiček a laskaly střapaté klučičí hlavy.

„A já nikdy…“ šeptala si tiše v autobusu s hlavou opřenou o chladné sklo. Jiří byl z té zprávy smutný. Chtěl děti. Pozvolna začal mezi ty dva, vstupovat chlad. Zdvořilí k sobě byli stále. Jiří se ukázal jako gentleman, protože polovinu společně uspořených peněz Jarmile neupřel. Přesně to bylo patnáct tisíc.

Tak Jarmila přišla k chalupě na samotě. Předseda družstva ji zdědil po tetě. Protože věděl, že Jarmila potřebuje samostatné bydlení, nabídl jí to. Za deset tisíc. Za zbytek pořídila vybavení.

„Kluci dílenský ti to Mílo zrychtujou. Vopraví dveře, komín, vymalujou a co budeš potřebovat, ti dovezou. Na malý vsi si musíme pomáhat. No ne?“ Za měsíc se Jarmila stěhovala. Večery trávila na zápraží nebo u kamen. Práce jí nikdy nesmrděla. Čím déle tam žila, tím zručnější se stávala třeba ve štípání dřeva, drobných opravách. Každou volnou chvilku trávila v lese.

Koupila si herbáře a učila se o bylinách. Za pár let se ve vsi vědělo, že když má někdo chřipku, kašel nebo žaludeční nevolnost, že „Míla pod lesem, má bylinky na všechno. Skoč si tam.“ Peníze za byliny nikdy nebrala. Tak jí nosili výměnou kde co. Vajíčka, kuřata, králíky, zeleninu, brambory.

Ostatní si kupovala v konzumu cestou z práce. Uběhly dlouhé roky. Jarmila šla do důchodu a pořídila si první Mouru. Byla na mourovaté kočky zatížená. Když přišel do jejího života kamarád Ben, měla Mouru číslo dvě. Moura číslo jedna už spala svůj věčný kočičí sen pod velkým dubem na kraji lesa.

.

Uložila Žanynku do své postele a šla na půdu. Pršiplášť už oschnul. V kapse nahmátla něco, co mohlo být mobilem. Nevyndávala to. Beztak by se to nikdy nenaučila ovládat. Když jí někdo něco chtěl, musel za ní buď do lesa nebo vyčkat u chalupy, pokud nebyla zrovna doma.

Než sešla dolů, Žanynka zase usnula. Položila jí plášť přes čelo postele a šla uvařit meltu, nakrmit Mouru a kamaráda. V kamnech hezky praskalo, vývar i s masem šoupla na kraj plotny, aby se ohříval pomalu a vyšla s meltou a kouskem chleba na zápraží. Seděla na lavici, lámala chleba do melty a rozhlížela se po okolí chalupy.

Všechno důvěrně známé, přesto každé ráno překvapilo něčím novým. Nový květ, spadlý list, nová pavučina ověnčená kapkami rosy… Ze dveří vykoukla blonďatá hlava. Ben jí přišel naproti a vrtěl ocasem. Moura se jen na lavici postavila, protáhla a šla si někam za kočičím dobrodružstvím.

„Ty jsi mi ale holka statečná. Pojď se posadit a rozhlídni se kolem. Já ti donesu snídani.“ Žanynka omotaná dekou, rozcuchaná a bosa se posadila na lavici a pomalu se rozhlížela. Nebe mělo vymeteno a sluníčko začínalo koupat svět ve své záři.

Měla tvář zvědavého děcka a v očích modro z oblohy. Bledost pomalu ustupovala a hlava netřeštila. Líbilo se jí to místo. U babičky to bývalo podobné, ale když zemřela, rodiče ten domek prodali.

Jarmila se vynořila na zápraží s tácem. Z talíře i hrnku se kouřilo. „Tady máš vývar, Žanynko. A bylinky na povzbuzení.“ Tác položila Žanetě na klín. „Děkuju, paní Jarmilo.“

„Tu paní vynech. Jsme tu samotný ženský. Můžeš mi říkat Mílo. Dost lidí mi tak říká. A tykej mi.“ „Volala jsem domů, Mílo. Přijede si pro mě táta. A kde tady máte, teda máš prosím, TO.“ „Myslíš záchod? Tamhle za rohem. Suchej. Ale čistej. Prosejpám to vápnem, aby to tak nesmrdělo.“ „To nevadí. Babi Vaníčková taky mívala takovej.“ Žaneta se odebrala na záchod.

Pod lesem se objevilo auto a na cestě zastavilo. Jarmila si zaclonila oči. Vystoupil vysoký, štíhlý muž a mířil k chalupě. Ben zaujal obranný postoj a vrčel.

„Klid, kamaráde. To bude tatínek tý cácorky.“ pohladila Bena po hřbetě.

„Dobrý den. Já jsem Pešek. Otec…“

„Hadrabová. Ale můžete mi říkat Mílo, jako Žanynka.“

Ben je pozoroval, ale když viděl a cítil klid své kamarádky, lehnul si na zápraží, složil packy přes sebe a na ně položil hlavu. Očima mžoural. Nespal. Pozoroval.

„Chci vám poděkovat, že jste se o Žanetu postarala. Ona má od ošklivého rozchodu se svým klukem ve zvyku sebrat se a jet prvním spojem někam, kde vystoupí na konečné. A když si projde okolí, zase jede domů. Občas o ni máme s manželkou strach. Ale už je dospělá, nemůžeme ji zavírat doma. Alespoň má teď poučení, že by měla mít někoho s sebou. Samotářka jedna.“

„Už mě zase tati pomlouváš.“ s úsměvem mu řekla Žaneta a vlepila tátovi pusu. „Zvíře bláznivý! Hlavně že jsi celá.“ s úlevou konstatoval táta.

„Žanynko, v kuchyni na židli máš suchý věci. Ať tu neběháš jen zabalená do deky.“ poslala Jarmila dívku dovnitř.

„Žijete tu dlouho?“

„Hodně dlouho. Skoro celý život.“

„A jak to tu můžete tak samotná vydržet? Nezlobte se, že se ptám, ale vážně mě to zajímá.“

„Víte, pane Pešku. Zvyknete si. A když je mi nějak bídně, vzpomenu si na každý ráno tady a říkám si – za svítání se rozhlídni. A věřte mi, že to pořád stojí za to…“

*

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama