Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Vždycky chceš, aby to byla pravda

Aby tě rodiče chránili. Aby tě učili. Aby… aby tě milovali. A mnohá jiná „aby“.

.

Slza Moiře stékala do koutku úst sevřených lítostí. Srdce snad měla ve větší tísni, než kdyby bylo drcené  pod okovanou botou ničitele.

Není jejich. Nikdy nebyla. Řekli jí to cizí lidé. Ve chvíli, kdy zemřelé „rodiče“ po pohřbu v koutku přijímacího pokoje měšťanského domu oplakávala.

Někde v nepatrném a vírou v Bohyni zastřeném střípku duše to však vždycky nějak tušila, že není milována, jak by dítě mělo být.

Ne. Možná to věděla. Jen prostě chtěla věřit. Věřit tomu, že je lásky hodna. Že má milující rodinu.

„U Bohyně, proč se to musí dít zrovna mě?“ šeptala pro sebe bez hlasu okoralými rty.

Třináct let není mnoho, ale když ztratíte naráz všechno, čemu jste věřili, pak rázem zestárnete téměř o století.

Moiru někdo surově chytil za kostnaté rameno a smýknul jí do světla svic, které hořely na stole, kde bylo pohoštění pro smuteční hosty.

„Tady už nemáš co dělat, ty… ty nanicovatá špíno!“

Bratranec. Vlastně „bratranec“, jak Moiře pojednou správně došlo. V očích ji štípaly slzy. Tělem jí probíhal třes z mnohé ztráty.

Bála se. Najednou její život nebyl jen jakási cesta, kde byla každodenní dřina, málo jídla, málo lásky a nadmíru bití.

Teď neměla ani to.

Ani svou víru v to, že Bohyně ví, co dělá.

Nic.

Holé a pusté nic.

„Pusť mě! To bolí, Bohdane!“ vzlykla.

Hořké slzy jí smáčely bradu a stékaly za košili po krku a hubeném hrudníku. Nebránila se, ale žádala, ať toho „bratranec“ nechá.

„Jen ať všichni vidí, co jsi zač, Moiro Bezcenná! Nikdy si ke Snailsově rodině nepatřila! Teď jsem tu pánem já a ty potáhneš do pekel, kam patříš! Vypadni z mého domu!“

Bohdan Snails zkřivil rty v bezcitném šklebu a uhodil Moiru tak, až upadla na zem.

.

Zkrvavená ve tváři, do dna vyčerpaná novým vědomím, že nikam nepatří, šla… šla.

Nohy ji skoro nenesly. Přesto šla.

Obtížená posměchem.

Obalená nenávistí „rodiny“.

Rodiny…

.

Pod lesem viděla chatrč. Z komína stoupal dým a kolem se šířila podivná zář.

Nevěděla, jak se to vůbec stalo, ale na zápraží chatrče napřáhla ruku, aby zaklepala, ale už to nedokázala. Sesunula se na zem a pozbyla vědomí.

.

Světlo.

Teplo.

Vůně vařené slepice.

Taky vůně zeleniny a bylin.

.

„No, to je dost, že už ses probrala, děvčátko.“

Hlas jako struhadlo, ale ruka, která Moiru hladila po tváři byla jemnější než samet i přes mnohé mozoly.

„Kde ses tu tak na noc vzala, co? To tě rodiče…“

Vzlykání Moiry přerušilo hlas majitelky chatrče.

„Já… já nemám nic. Nikoho. Myslela jsem, věřila… ale moji rodiče nebyli moji. A já… nemám čemu bych věřila.“

„Moje milá. Ve tvým věku jsem taky měla sny, přání, touhy. A vždycky chceš, aby to byla pravda. Ale tak život nefunguje. Zkusila jsem to na vlastní kůži. Ale jestli chceš a doopravdy toužíš bejt milovaná, ukážu ti, jak na to. Chceš?“

.

Ten večer započala Moira cestu sama k sobě.

.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama