Proháněla se mým obydlím. Lezla mi do věcí, které jí nepatřily. Drze se mi u toho vysmívala.
.
To neměla dělat.
Nedalo se jí upřít, že je celkem mazaná. Vyhýbala se mi. Kličkovala. Vytušila jsem však pradávným loveckým instinktem, kam se ukryla.
Přemýšlela jsem, jak se jí zbavit. Lehce. Bez násilí. Pomalu jsem se k ní blížila. Odstraňovala překážky z cesty. Jsem přeci ve svém obydlí. Znám tu každý kout. Je to moje království!
U kamen se to stalo. Nepolapitelná, ta, která se mi vysmívala se ocitla nechráněná. Chtěla jsem ji chytit. Proběhla mi pod rukama.
Instinkt mi vložil do ruky dřevěný smetáček. Udeřila jsem ji.
Ani nehlesla. Odeslala jsem ji jedním úderem na věčnost.
Už odpočívá v bažinách pod olší.
Jsem vrah.
Myšovrah.
Tak už to víte.
Bojíte se? 😉
.