Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Věk shnilých duší

Fialové slunce nad obzorem pomalu zapadalo a oblohu halila nažloutlá mlha, ve které to při každém závanu zkaženého a jedovatého vzduchu mlaskalo, jako v bezzubých ústech převalujících měkké sousto.

Pach přicházejícího nočního šera přebíjel puch odcházejícího dne. Flekouni začínali vylézat z děr, které si hloubili ve vyprahlé popukané půdě. Hlína s příměsí olejů z dávných plechových monster neuživila nic. Ani stéblo trávy, ani náznak možného růstu. Hlušina.

Flekouni však byli odolný druh. Měli shnilé duše a stačilo jim málo k přežívání. Stačilo vždycky ulovit něco, co bylo slabší, než tlupa Flekounů. O takovou kořist se vždycky s ryčným nadšením porvali do krve a občas takové rvačky končily velkou hostinou. I členové tlupy byli (kupodivu) jedlí.

Kdysi, to už si ani Flekouní stařešinové nepamatují, byla ta malá planetka učiněný ráj. Zeleň kam oko dohlédlo, vůně čerstvé zkypřené prsti, vůně všelikých rostlin a téměř nekonečné bohatsví v podobě mnoha druhů zvířat a Bytostí. Zprvu vlídné a planetce nápomocné Bytosti byly znenadání napadeny virem, který šířil zvláštní a nepochopitelný druh šílenství.

Bytosti se staly k sobě navzájem nevraživé, podlé a sobecké. Chtěly všechno. Ovšem každá jedna Bytost jenom a jenom pro sebe. Planetka změnu stavu Bytostí poznala na vlastní půdu. Zeleň mizela, zvěř také. A některým z Bytostí i toto vše bylo málo. Víc! Chtěly ještě víc! S tou chtivostí a slinou lačnící po větších ziscích, přišel další stupeň nákazy.

Bytosti se začínaly mezi sebou vraždit. Zda to trvalo věčnost, nebo jenom pár let, či měsíců nikdo s jistotou neví. Voda zhořkla, vzduch se kazil, zvířata páchala sebevraždy ve velkých skupinách a co bylo zelené, zešedlo. Ale šedá ještě nebyla tak moc zlá. Ještě planetka dýchala. Těžce. Nemocně. Ale dýchala. A doufala.

Poslední nádech a výdech přišel s pokračujícím šílenstvím. Planetka to vzdala. Nezbyla jí žádná Bytost, za kterou by stálo za to dýchat.

„A tak, tak se vy zatracená shnilá holoto zrodili Flekouni!“ sípavě vyprávěla v díře prastará Flekouní samice. „Posledním dechem, kterej tahle zatrolená planetka ze sebe vymáčkla, vyhubila všechny Bytosti, který byly zkaženější než prd starýho Flekouna vodvedle! Ale Flekouni, už tehdá nebyli Bytostěma. To se ví. Byli nová rasa. My jsme, kurde, ta nová rasa!“

Malí Flekouni si cumlali ochmýřené palečky s dlouhými a tuhými drápy a poulili krhavá očka z pod převislých víček. Připomínali malé lenochody křížené se surikatou. U nosních dírek jim visely zelené soply, které si při hrách na zabíjenou s gustem olizovaly navzájem. Jeden malý Flekoun nadšeně zavřískl „Flekouni jsou nejlepčí, páč přežili všechno! A my si pudeme hezky hrát na zabíjenou, už je čas! Padá žlutá mlha.“

Flekouní prabába se podrbala na zadku drápy, které připomínaly zuby šavlozubé veverky a s krknutím jim popřála „Hezkou zabíjenou, Flekouňátka! A ať mi dneska přinesete něco jinýho než tuhou paještěřici vysušenou fialovym sluncem. Něco šťavnatýho, k sakru! Třeba Mňoukalwici. Jó! Mňoukalwice bude dobrá“!

Tlupa Flekounů následovaná houfem Flekouňat vyrazila z děr za potravou. Drápy v pohotovosti, oči navrch hlavy, připraveni zabít a zhltnout cokoli nemocného, slabého a neduživého. A ve žluté mlze nikdy není poznat, kdo je kdo. A co víc. Shnilým duším je tak nějak jedno, kdo při hře na zabíjenou přijde k úhoně…

.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama