Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

V příštím životě si volím být tvým úhlavním nepřítelem

V předsálí Velkého východu byl celkem nával. Místo hlavy na hlavě byla duše na duši a v opojném světle plném laskavé přítomnosti zazníval šum, který zněl jako příliv a odliv.

Duše neřvou, protože se slyší navzájem bez uší a křiku, který provází pozemský ruch a shon. Duše sobě navzájem blízké lnou k sobě a ševelí o vzájemné pomoci. A ty zcela nejbližší duše berou na sebe ty nejhorší úkoly.

.

„Za chvíli budeme na řadě, Teo.“

„Cítím to. Ještě se musím hodně učit. Prožít následující život v bolesti a s pocitem nekončící ztráty. Komise mi to jasně ukázala. Nejsem si úplně dušistá, zda to zvládnu, Remi.“

„Já tím už prošla před mnoha životy, Teo. Musíš si zvolit průvodce, který na sebe vezme to nejtěžší břemeno. Musí se stát někým, kým zde není. Zde jsou věci jednoduché, protože jako duše nemáme mozek. Pouze cit.“

Duše Tea se zachvěla začala modře jiskřit jako špatně izolovaný vodič. Remi ji pozorovala a sama sebe mimo duši se ptala, zda je Tea připravena ji požádat o službu. Tea totiž nebyla zvyklá prosit o pomoc.

Tea stejně tak jako Remi mimo duši horečně prociťovala, zda vůbec někdy bude schopna žádat pomoc. Hůř. Nedušila, zda ji bude umět přijmout. Chtěla přeci být silná. Nezdolná.

.

„Duše Teo, přistup blíž!“ ozval se šum z dveří Velkého východu.

Tetelení a jiskření postihlo obě sobě blízké duše.

Tea pociťovala strach.

Remi se topila v obavách o Teu.

Vstoupily.

Velký východ byl nekompromisně a striktně nastaven na krátký interval. V pozemském měření měla Tea jednu minutu na rozhodnutí.

Problikávala čím dál tím rychleji a zmatek, hrůza a lítost nad dalším životem ji zalévaly v obřích vlnách. Topila se v tom.

„Remi?“ úzkostí vyostřené hrany duše, která se má prodrat na Zemi byly jako žiletky.

„Copak?“ zablikala úzkostně Remi a šumění jejích pocitů bylo vysokofrekvenční. Bolelo to.

„Pomůžeš… Pomůžeš mi v příštím životě?“

A bylo to venku.

„V příštím životě si volím být tvým úhlavním nepřítelem.“ zaznělo z místa, kde Remi před nepatrným okamžikem světélkovala.

Kovový zvuk zabouchnutého východu rezonoval ještě několik dušemžiků.

.

V ten okamžik se na Zemi rozezněl dětský pláč, který dozníval až v inkubátoru, kam položili novorozenou holčičku. Matka byla v hlubokém umělém spánku. Porod císařským řezem. Psal se rok 1974.

Šťastní postarší rodiče obdrželi dar v podobě dcery. Nikdo z nich netušil, že štěstí potrvá pouhý rok a půl.

„Nepřítel“ duše jménem Tea byl na cestě…

.

Macecha se k mladému vdovci nastěhovala s tvrzením, že nemůže mít děti, ale touží po nich a bude je milovat. Obě. Skoro dvouletou i tu několikaměsíční. Johanka a Bohumila měly mít „novou matku“.

Omámený ztrátou, opojený vidinou, že dcery budou mít mámu a on konečně zase ženu.

Všechno vypadalo tak růžově. Tak normálně.

Potíže začaly, když mladá novomanželka skrývala svoji nenávist k prvorozené Johance, která (jak se zdálo) byla bystrá, všímavá a téměř samostatná, jak jen může malé dítě být. Vadila. Dívala se upřeně jasnýma modrozelenýma očima. Jako kdyby viděla a věděla víc, než se na její věk sluší a patří.

Nová matka ale chtěla své vlastní dítě. Něco po sobě zanechat. Novomanžel pro společného potomka začal dělat možné i nemožné. Oba se soustředili jenom na tento plán. Nový sourozenec se přihodil, když bylo Johance sedm let.

Další roky už byly malým očistcem na Zemi. Bití, nesnášenlivé průpovídky na adresu děvčátka. A lhaní. Macecha lhala Johančině otci o tom, proč děvče klečí na hliněných kuličkách. „Rozlámala Bohunce pastelky. Schválně. “

Johanka v koutě tiskla pěsti tak, až jí zbělaly klouby. „To není pravda, tati! Bohuna to svedla na mě. Obě ti lžou!“ Sestra byla velice šikovná na zakrývání svých průšvihů. „To všechno Johana.“ naučila se velmi brzy spolupracovat s macechou, protože takové spojenectví bylo velmi silné.

Neposlouchal ji. Nikdo neposlouchal, když říkala pravdu. Nikdo nechtěl slyšet pravdu. Dělo se to tak často, že přestala věřit tomu, že ji vůbec může někdo mít rád.

Jak mohla, utíkala do lesa. Děti ze vsi ji beztak měly za divnou. Zejména nechápala, proč když řekla například „Máma mě včera seřezala.“ křičely na ni sborově „Seš blbá, ty žádnou mámu nemáš!“ Tak utíkala z domova. Seděla ve větvích stromů, objímala jejich kmen a povídala si se svými zelenými kamarády.

Ptala se jich, jestli mají tušení, proč ji maminka nemá ráda a proč se jí děti posmívají.

.

„Táta ti zemřel, Johanko.“

To volala babička. Jediná v rodině Johanku nezatratila.

Pohřeb.

Vlastní sestra se na Johanu ani nepodívala. Černá ovce rodiny se přeci nezdraví, ani se s ní nepočítá, natož aby se s ní jakkoli soucítilo.

Někde ve vzduchu cosi zajiskřilo. Johana vzhlédla. U hřbitovní brány stála macecha. Pohnula se směrem k Johance a něco z jejího nitra zářilo. „Jsem ráda, že jsi přijela. Vnímám, že spousta věcí mezi námi dvěma byla zbytečná…“

.

„Remi, děkuji ti od duše. Bylas úctyhodný Nepřítel. Mnoho jsem se díky tobě naučila.“

V předsálí Velkého východu se opět vše chvělo a šumělo tak, jak umí šumět pouze duše.

Remi se začínala měnit. Její obrysy byly jasnější a tělo začalo nabývat tvarů.

„Jen jsem ti pomohla dospět, Teo.“

.

Až potkáte někde svého největšího nepřítele, podívejte se, zda mu pod oblečením neraší křídla.


Archanděl Jeremiel též zmiňován, jako Ramiel, Remiel.

Jeremiel významem jména značí „Boží soucit.“


 

Reklama