Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Už jsou v jinší hospodě

Je to osud, či souhry prapodivných náhod?

Sokolovna na náměstí měla kdysi honosný štít. Barva zešedla a v kusech opadávala i s omítkou. Podzimní vítr honil po kočičích hlavách listí. Břicha mraků visela nízko a teplo bylo snad jen zapálenému cigáru v pěsti.

*

Zachumlal se do starého hubertusu po tátovi. Lokty oblýskané a prořídlé. Ztěžka se opíral o zábradlí. Skrze červenou barvu, která zažila mnoho změn počasí,  vylézala rez a vesele kvetla. Uz když mu bylo deset, posílala ho máma do hospody  v Sokolovně. Aby vyzvedl tátu, který v pět odpoledne byl často těžce pod parou.

Máma to nevěděla,  ale on chodil pro tátu moc rád. Vždycky si ho vysadil na klín a ztěžklým jazykem se chlubil „Tohle je můj kluk,  chlapi. Až vyroste, budem do knajpy chodit spolu!“ Chlapi okolo stolu souhlasně mručeli a na jeho zdraví si zavdali.

Táta ho hladil po hlavě svojí zhrublou rukou,  která přes den znala co je kus dřeva, ze kterého se klube nová postel nebo stůl. Chyběl mu jeden článek malíčku a ukazováku. Přesto jeho ruka, ta hrubá a těžká,  hladila s takovou láskou, že by pro tátu udělal všechno. Úplně všechno.

Bylo mu čtrnáct. Jednou v pátek přišel domů ze školy dřív. Viděl, jak táta klečí na zemi, slzy se mu valí z očí a drží mámu za lem sukně. A prosí, aby zůstala. Ona ho začala odstrkovat. Plazil se za ní po kolenou a Michal viděl, že jeho táta, ten silný a dost často opilý táta, jen zkroušeně prosí

„Zůstaň s námi,  Věro! Oba tě s Míšou milujeme a potřebujeme!“

Jen se mu vysmála a začala mu vyčítat snad i to, co neudělal. Když tam jen trpně klečel a beze slov ronil slzy, nemohla snést tu bolest v jeho očích. V těch očích, které prosily o odpuštění všeho a zároveň odpouštěly vše. Otočila se k němu a začala ho bít pěstmi. Klečel. Nebránil se.

Michal chvíli stál a nemohl se pohnout. Ve chvíli, když začala máma tátu bít hlava nehlava, když na jeho tváři uviděl kapku krve, zatmělo se mu před očima. Vyběhl na pomoc tátovi vší silou svých čtrnácti let a silou lásky k otci. Odstrčil mámu. Upadla a uhodila se do hlavy . A jako by z ní vyprchal hněv. Překvapeně zvedla na chvilku hlavu a její světlo v očích se ztratilo.

Táta mu v jeden mžik sbalil věci a řekl mu „Jeď k tetě do Višňové. Nevracej se sem. Dneska si tu nebyl. A hlavně mi věř, že tě mám moc rád.“

Povídalo se po malém městě všelicos. Taky to, že starej Votruba byl zpiťar a ženu zabil, když mu vyčítala chlast. Občas se šuškalo, že „V tom byl někdo další,  pani,  víte?“

Michalův táta dostal dvacet let. Synovi psal,  ale dopisy neposílal. Když zemřel, dostal Michal balíček, ve kterém byly ohmatané mariášky, paklík nedokouřených cigaret, hodinky a hubertus. A taky dopisy. Hodně dopisů. Michal je četl celých čtrnáct dní. Drtil v ruce zbytky cigaret a brečel do hubertusu, ze kterého cítil hospodský dým. Tu tátovu „vůni“.

*

Sokolovna na náměstí měla kdysi honosný štít. Barva zešedla a v kusech opadávala i s omítkou. Podzimní vítr honil po kočičích hlavách listí. Břicha mraků visela nízko a teplo bylo snad jen zapálenému cigáru v pěsti.

Vstoupil dovnitř. Dým by se dal krájet nebo se o něj opřít. Zdi zažloutlé až běda, za výčepem paní provozní Irena, které padaly šedivé ulepené vlasy do čela. Všechno bylo takové kalné.

Poručil si pivo a sedl do kouta. Prohlížel si místo,  kde sedával táta. Viděl jeho podroušenou, ale spokojenou tvář, když mastil karty a pil pivo. A taky ty jeho oči. Ty nejlaskavější oči na světě, které se na Michala upíraly, když ho přišel odvést domů.

*

Reklama

Vešli dovnitř jacísi místní. Usadili se u stolu štamgastů a prohlíželi úkosem toho „cizáka“.

„Hele, Venco, von je vole podobnej starýmu Votrubovi, nóó, přece tomu co zamordoval starou před dvaceti lety.“

Po několika rundách rumíčků, se jeden z místních otočil směrem k Michalovi, který seděl se zastřeným zrakem.

„Mladej, nejseš ty syn starýho Votruby?!“

Michal se otočil

„Proč se ptáš?!“

„My sme vole, měli tvýho fotra rádi. A to i když Věru zabil. Každej z nás by tu mrchu zabil, mít ji doma. Dyť vona se mu tahala s půlkou města, vole. No to je na zabití,  né?!“

Michalovi zaplavily slzy oči. Mámu nelitoval. Vždycky litoval jen toho, že nemohl s tátou zůstat…

Zaplatil.

Když vyšel ven, měl oči plné slzí a uši plné hluku ventilátoru a hovoru štamgastů. Myslel na tátu.

*

Řidič autobusu byl v šoku,  když mu někdo vstoupil pod rozjetá kola.

„On se vůbec nerozhlídnul,  vůbec nekoukal, jako kdyby byl mimo…“ opakoval stále.

*

Po takovém nárazu vyběhli všichni hosté ze Sokolovny ven.

„Smolná rodina. Táta vrah, matka zabitá coura a mladej teď taky mrtvej. Ireno, dem dovnitř. Nalej nám panáky. Musíme mladýmu i starýmu Votrubovi připít. Už jsou v jinší hospodě…“

*

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama