Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Ten soused byl podezřelý

Někdy nejsou lidé tím, čím se zdají být.

Paní Solivarová byla dáma v letech. Každý den chodila na procházky a venčila svého Míšu von Ulice. Její klobouček s třešněmi už byl léty lehce vybledlý, ale patřil k ní stejně jako muškáty do oken jejího domku.

*

Sousedka paní Solivarové si zlomila nohu v krčku a domů už se nevrátila.

Vždycky si spolu u kafíčka povídaly o dětech, o tom jak jim rostou vnoučata a jak jim přestávají sloužit zuby a že je zase horký léto nebo teplá zima. Vzpomínaly na hromady sněhu na zahrádce, kdy se k domu vymetla úzká cestička…

„Necháme si maminku už na stálo doma, paní Marto.“ řekl syn paní Málkové, když se potkali u vrátek.

„A co bude s maminčiným domem? Co když přijdou zloději? Každou chvíli se někde něco stane.“

„Nebojte se, na dům už máme kupce. Tak nashle, paní Marto. Maminku budu od vás pozdravovat.“

„A vyřiď jí, Jendo, že jí moc přeju zdravíčko.“

Paní Solivarová utřela cípem zástěry oči a smutně se dívala na osiřelý dům a zahrádku.

„Zrovna jde všechno do květu a Anežka už to neuvidí.“

*

Paní Solivarová byla osoba čilá na to, že už jí bylo pětasedmdesát. Chodila do místní knihovny pro knihy. Tašku na kolečkách jí koupil před pár lety manžel, kdyby náhodou musela jít nakoupit sama.

„To pro případ, že bych si třeba zlomil nohu, Martičko.“ řekl jí.

Před dvěma lety, si po obědě sedl do křesla, usnul a už se neprobudil. Od té doby, paní Solivarová chodila s taškou pro nákupy i do knihovny pro knihy. Když šla nakoupit nebo pro knihy, nechávala Míšu doma. Jednak aby hlídal a taky aby se jí s vodítkem nepletl pod nohama.

Vášní paní Marty, byly detektivky a křížovky. Pokud v televizi nešla žádná detektivka, četla knihy s detektivními příběhy. Když chtěla odpočívat, nalila si stopečku Portského a luštila „lušťovky“ jak s oblibou říkala panu Vrbnému, který prodával v trafice.

Na všech svých cestách po malém městečku, si po vzoru detektivů, všímala drobností. Že ve výloze masny vyměnili vepřové konzervy za hovězí, že věžní hodiny už zase jdou o půl hodiny pozadu, že Vávra už opravil okno, které minulý den v opici rozbil…

„Detaily, Míšo, detaily sou důležitý!“

Míša na ni hleděl jako že rozumí a v duchu viděl úžasný detail čerstvého voňavého buřta. Na výrazu své velitelky poznal, že tudy cesta k vysněnému buřtu nevede a šel honit motýly na zahradu.

*

Reklama

Za týden před bývalým domem paní Málkové, zastavilo stěhovací auto. Paní Solivarová, vyšla „nenápadně“ na dvorek s konví vody a pozorovala, co se bude dít.

Stěhováci otevřeli dveře nákladního prostoru a čekali.

Za malý okamžik přijela stařičká Fordka. Lahvově zelená, nablýskané chromové díly. Z auta vystoupil svižně vysoký, štíhlý muž. Mohlo mu být tak kolem osmdesátky, ale pohyby prozrazovaly vláčnost kloubů a cvičené svaly.

Obličej mu stínila kšiltovka, ale paní Solivarová viděla ostré, skoro dravčí rysy. Oči. Ty oči paní Martu skoro přikovaly k záhonu růží. Stála tam a mráz jí i v červnovém slunci běhal po zádech. Viděla, jak pokynul stěhovákům a šel odemknout vrátka a vchod do domu.

Vzápětí se vynořil u vrátek a řekl

„Madam, jsem váš nový soused. Nemám rád zvědavé a upovídané ženské a předem si vyprošuji, abyste mi chodila nabízet bábovku, čaj, či cokoli jiného. Mám rád svou samotu a na té si trvám. To by bylo z mé strany vše. Přeji vám pěkný den a sbohem.“

Paní Solivarová celá zkoprnělá, nebyla mocna slova.

„Je podezřelej už od pohledu. A nafrněnej. No, Míšo, jdeme domů vařit oběd.“

Míša rozuměl velmi dobře, že něco dobrého kápne a radostně běžel za svou paní do kuchyně. Než zavřela paní Marta dveře od domu, zahlédla, jak z nákladního prostoru auta vynášejí rakev!!!

Sesunula se tiše k zemi…

Probrala se v kuchyni na gauči. Míša tiše vyl. Soused, který ve dřezu namáčel utěrku, se otočil, protože vnímal, že se sousedka probírá.

„Nezlobte se na mě, paní Solivarová. Nechtěl jsem na vás být hrubý. Já jen nemám moc rád lidskou společnost.“

Viděla jeho mrazivý pohled a sotva dýchala. Jeho výraz byl jasný. Ta rakev, ten vzhled…

„Vy, vy… vy jste upír?!“

Začal se smát. Skoro smíchy nemohl popadnout dech. Dívala se na něj úplně zmatená a její detektivní mysl nedokázala vůbec spojovat myšlenky.

„Už si o mě lidi mysleli kde co, ale upír? To ta rakev, že? Víte, jsem spisovatel. Píšu detektivky a když potřebuju vyřešit nějakou zápletku, potřebuji si v praxi vyzkoušet, jak se můj hrdina cítí. A můj hrdina má být zavřený do rakve zaživa. Mám pro vás nabídku. Už třeba proto, že jste na mě nezačala křičet, co si to dovoluji. Chtěl bych asistentku, která mi bude pomáhat a tak trochu udržovat moji domácnost. Přijímáte?“

Paní Marta s úlevou přijala mokrou utěrku od neupíra a s úsměvem řekla

„Přijímám, ale pouze pokud mi řeknete své jméno.“

„Jsem to ale… Vilhelm Staněk, je mi ctí.“

„To není možné. Mám všechny vaše detektivky v knihovně! A jak se bude ta nová věc jmenovat?“

„Rakev do domu, madam.“

*

Za dva roky…

Rakev vynášeli z domu, před kterým stál dav novinářů a černě odění lidé. Všichni tento okamžik očekávali. Muži před domem položili rakev na stylový pohřební kočár a cesta na hřbitov započala. Paní Marta Staňková (dříve Solivarová), kráčela za rakví první.

Shromáždili se před kaplí na hřbitově. Všichni drželi výtisk knihy Rakev do domu.

Marta přistoupila k rakvi, pokynula novinářům, odklopila víko rakve a

„Vítejte na křtu nejnovějšího díla mého manžela. Názevzcela přiléhavý Rakev do domu. A teď mi dovolte, abych předala slovo mému muži. Vilhelme, ujmi se slova.“

Vilhelm křepce opustil rakev. V davu to zašumělo.

Vypadal totiž trošku jako upír…

*