Vstal jako každé ráno z dřevěného kavalce vystlaného listím a starou kožešinou z medvěda. Ještě dnes si pamatoval to, jak se mu chvěly ruce a mlžily oči než ho zabil. Taky tu zimu, kterou přežil jen díky jeho masu.
*
Prohrábl uhlíky na ohništi a přiložil trošku klestí. Foukal jen jemně. Mlsné plamínky olízly suché větvičky a ozvalo se lehké praskání. Přidal větší kousky a pověsil na trojnožku kotlík s vodou. Venku bylo sychravo a nevlídno. Trošku nezvyklé počasí na konci července. Promnul si ruce, přehodil si přes ramena starý odřený kabát. Už bylo místy vidět, co má pod ním.
Ani už si nepamatoval, jak dlouho v těch lesích žije. Potkával většinou jen zvěř. Lidi zahlédl jen z dálky, když sešel do údolí nasbírat si bylinky, které rostly jen v nížině. Neměl lidi rád. O všechno ho připravili…
Měl řezbářskou dílnu a vyráběl krásné rámy pro zrcadla, obrazy, svícny a různé misky do kuchyně. Byl šikovný a dost si vydělával. Časem mohl najmout pomocníky a zvelebit dům.
Jeho soused měl krásnou dceru a ta našla v mladém šikovném řezbáři zalíbení. Oba dva se vždy rozzářili, když se potkali a dali do řeči. Obdivoval jakým způsobem si prstíkem odhazuje z čela uvolněný pramen měděných hustých vlasů. Miloval její vůni, když mu donesla čerstvý koláč s jablky. Miloval ji celou. On pro ni byl princ. Bez trůnu, ale princ. Choval se k ní jako ke své královně.
Vzali se jednoho jara a jejich štěstí nestálo nic v cestě. Když mu jeden večer pošeptala před spaním, že čeká dítě, byl blažený. Vyřezával kolébku, když zrovna nepracoval na tom, co si lidé z blízkého i dalekého okolí objednali. Jejich štěstí ale vadilo chlapci, který dostal od jeho milé košem. Byl neduživý a chorobně bledý a nebylo mu nic platné, že je synem radního a je nadmíru bohatý.
Když už byl na mladé řezbářově ženě vidět její požehnaný stav, díky kterému rozkvetla jako májové kvítí, nemohl synek radního zlostí a nenávistí ani spát. Co na tom, že se Lana k němu chovala vždy přívětivě a Evan ho hájil před výsměchem nevázané mládeže posilněné hojně medovinu. Čím milejší k němu byli, tím více se Theon užíral.
Jedné noci vzplanula řezbářova dílna a také byt nad ní. Zrovna té noci, když se vracel domů až k ránu. Byl nakoupit ve vzdálené vsi dřevo na nový nábytek. Větší postel pro Lanu a sebe a také na všechnu výbavu pro budoucího novorozeného. Když přijížděl uličkami, viděl shon lidí a cítil spáleniště…
Pohřbít nechal jen prázdné rakve, které sám vyrobil ze dřeva na novou postel. Poslední peníze, které stržil za koně a vůz, zaplatil faráři. Ani nevnímal, že už je po pohřbu a po mši.
Několik dní bloumal ulicemi jako bez ducha a bez cíle. Z oken na něj lili obsah nočníků, dělil se o kus plesnivého chleba s pouličními psy a krysami. Pak někde zaslechl halas, který ho něčím přitahoval. Nohy jej samy nesly. Otevřené okno nevěstince ho na okamžik přikovalo k zemi. Propadal se po těch slovech do tekutého písku dnů.
„Tak tam stála ta zrzavá běhna s rukama kolem toho svýho pupku, kterej hrozil že přivede na svět dítě toho zmetka Evana. Mohla být moje. Přišel jsem jí říct, že udělala chybu. Ale že když porodí toho parchanta a nechá ho na krku Evanovi, vezmu si ji a zahrnu ji zlatem…“ chvilku se ozýval chrčivý smích Theonův. „Tak jsem ji chytil za ty vlasy a přitáhl ji k zrcadlu. Aby se viděla vedle mě. Křičela, že to bolí, ale já ji nemoh jen tak pustit. Musela poznat moji sílu. Jenže pak jsem jí ty vlasy pustil a ona upadla na roh stolu… a pak se nehejbala.“ sípavý dech byl poznamenaný hojností alkoholu. „Musel jsem jí spálit. A s ní i celej ten proklatej dům. Však dřevo hoří dobře.“ Chechot a sípání přecházely skoro do plačtivého tónu.
Tekuté písky uvolnily Evanovy ruce a vyprostily nohy. Nevěděl ani jak se to stalo a vyhoupl se do okna, kde slyšel hlas toho, kdo mu vzal všechno.
Ráno našli ve strouze „utopeného“ Theona. Holka, se kterou ležel, už nikdy nepromluvila a vlasy měla šedivé jako stará babka.
Evan zmizel z města…
*
Čaj voněl mateřídouškou a smířením.
Už nevěděl, který je rok, který den.
Rozeznával jen dny a noci.
A pozoroval.
Viděl všechen růst i zánik…
V tekutých píscích dnů odpustil Theonovi i sám sobě…
*