Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Svět tam venku

I ve tmě se skrývá kousek světla.

Jiřina od nejútlejšího dětství, tíhla k technickým věcem. Jako tříletá přinesla tátovi kladivo, když cosi v autodílně opravoval pod nablýskanou Škodou 105. Táta zbystřil a začal hned Jiřinu učit, co je co a k čemu se to používá.

*

Místo houpání panenek v kočárku, kutila s tátou v dílně nebo v garáži. Byl z ní nadšený. Moc si přál kluka.

Když mu manželka ukázala miminko s rudým obličejem a řekla „To je naše Jiřinka.“, chtělo se mu utéct. Pak se stal malý zázrak, kdy Jířu vzal na milost. Po večerním koupání, když ji se ženou ukládali, chtěl pošimrat holčičku na dlani – asi na usmířenou.  Ona mu chytila prst, roztáhla bezzubou pusinku, zívla a v mžiku usnula. V ten moment ho zaplavila všechna něha a otcovská pýcha, která hluboko v něm spala.

Po základní škole, si měla zvolit obor. Všichni byli překvapení, že dívka s vynikajícím prospěchem a talentem na matematiku, fyziku a chemii, se hlásí na obor automechanik. Ale Jířa si stála za svým.

„Auta jsou moje vášeň a ať se mi to někdo snaží vymluvit. Bude mít smůlu. Táta je taky automechanik a já jednou budu jezdit rallye!“

Maminka její volbu oplakala, protože si představovala, jak její dcera studuje vysokou školu. Nejlépe MATFYZ. A jako inženýrka má jeden úspěch za druhým. Tatínek pod stolem kopal Jiřku do kotníku a mrkal na ni, když předstíral, jak je jejím rozhodnutím rozladěný a přizvukoval mamince.

Potají však za Jířou přišel do pokojíčku a přinesl jí předplatné časopisu Svět motorů a kšiltovku s nápisem Castrol, kterou mu kolega pro Jířu daroval, když mu pomáhal se stěhováním.

„A ne že se mi na tom učňáku zamiluješ, Jiřičko.“ Dodal se smíchem.

Jiřka ho ujišťovala, že nikdy, protože ona nejvíc ze všeho miluje vůni benzínu. A taky až získá řidičák, zkusí se dostat mezi závodníky rallye.

Léta učňovská rychle uplynula. Život Jiřině změnila nehoda. Jako spolujezdec se dostala ke své vysněné rallye. Sice jen jako navigátor, ale věřila, že se časem dostane k řízení závoďáku.  Navigovala skvěle. Závodník a řidič Jenda, se kterým byli sehraná dvojka, se den před závodem rozešel s holkou. Zamilovaný a zničený, přeslechl, co vlastně Jiřka říká…

Náraz.

Probudila se v nemocnici. Světlo jí píchalo do očí. Snažila se pohnout. Celé tělo bolelo. Skrze obvaz na hlavě měla úzký průzor jako ve středověké helmici. U její postele se střídali lékaři, sestry a rodiče. Maminka bledá, uplakaná, skoro nemluvná. Tatínek rudý od zadržovaného pláče, jen šeptal.

„A kde je Jenda?“ ptala se.

Odpovědí bylo stísněné ticho. Dovtípila se.

Po čtrnácti dnech převezli Jiřinu z JIP na normální pokoj. V ten den, se také od primáře dozvěděla, že už nikdy nebude chodit ani řídit závodní vůz. Svět zešedl, slunce se vytratilo. Při návštěvách se maminka s tatínkem na sebe skoro ani nepodívali. Vypadalo to, že všechno dobré, mezi nimi skončilo, když měla Jířa tu nehodu.

„Zajistil jsem ti rehabilitaci v Kladrubech, Jiřičko. Jsou tam nejlepší a prý dělají skoro zázraky.“ šeptal táta, když Jiřku v náručí přenášel z kolečkového křesla na sedadlo auta.

„Stejně jednou budu chodit!“ řekla vzpurně, když ji přijímali do léčebny. Nevymlouvali jí to.

V Kladrubech se Jiřině vrátila naděje. Viděla, že na vozíku není sama. A také to, že se lidi okolo ní snaží vší silou. Aby zesílili. Aby zase trošku žili. Personál se jim věnoval naplno. Jeden mladý lékař po atestaci, se snažil Jiřku povzbuzovat i jinak. Občas jí přinesl květinu a zašel na kus řeči.

„Michal tady žádné jiné pacientce kytky nenosí, Jířo.“ řekla jí spolubydlící.

Byla mladá. A mládí se rádo nechá přesvědčit, že ještě může něco změnit. I na posteli Jiřina posilovala. Všechny cviky, které se daly provádět vleže, opakovala stále dokola. Dokud jí síly stačily. Měsíce míjely. Jiřka se během té doby, učila jak se o sebe postarat na vozíku. Michal jí v tom stále povzbuzoval.

Týden před ukončením pobytu, začala cítit mravenčení v pravé noze. Píchla se prstem do nehybné nohy a slabě cítila dotek! Vzbouřila skoro celou léčebnu.

„Uděláme nějaké testy, slečno Vintířová. Uvidíme, jestli se vám to nezdálo.“

Prohmatávali jí nohu, zkoušeli reflexy na plosce nohy…

„Výsledky vypadají nadějně, slečno Vintířová. Zkuste si ještě zažádat o lázně, až vás propustíme. Tam byste mohla docílit ještě nějakého drobného zlepšení.“

V Jiřinině nitru, propukla panika.

„Propustí mě do týdne. Co stihnu do týdne zlepšit? Já tu nohu cítím. Musím chodit. Musím chodit. Musím chodit!“ poslední větu už zařvala nahlas.

„Jiřko, co se děje?!“  Michal udýchaný vpadl do pokoje, kde Jiřina ležela.

„Nic. Musím chodit. Rozhodla jsem se. Svět tam venku na mě čeká.“

*

Jiřina s Michalem bydlí v přízemní novostavbě blízko Kladrub.

Do dnešního dne je upoutaná na vozík.

Ale někdy, když Michal není doma, pokouší se vstát.

Protože to se „světem tam venku“, ještě nevzdala…

*

…osoby i události v povídce, jsou pouhou fantazií autorky…

*

 

Reklama