Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Růžový život slečny Rozálie

Poznání je určitým druhem zamilovanosti.

Rosalinda nebo taky Rozálie, byla jediné dítko postarších rodičů. Její vrstevníci měli rodiče o dobrých dvacet let mladší. „Proč tě vodí do školy děda?“ byla ta nejjemnější narážka na věk jejích zploditelů.

*

Vilu se zahradou postavili zhruba dvě stovky let předtím, než přišla na svět Rozálie Jedinečná.

Když se narodila, nebylo růžovější a rozkošnější holčičky. Vlasy jí svítily z peřinky jako červené zlato. Časem k jejím princeznovským kudrnám přibyla i sprška pih na nosíku a čele. Dívala se na svět kolem sebe neuvěřitelně bledě modrýma očima.

Kolem vily svých rodičů, objevovala svět. Buclatýma ručkama mávala všem motýlům, včelkám, ptákům a pokud náhodou „ulovila“ nějakého broučka, který lezl kolem ní po kostkované dece, rychle ho strčila do pusinky a…

Polkla.

Lechtání v krku u ní vyvolávalo salvy smíchu a maminka Jedinečná říkávala

„Podívej tatínku, jak je ta naše Rozárka veselá holčička!“

Možná proto Rozálie neměla jako dítě žádné dětské nemoci. Všechny se jí jako zázrakem vyhýbaly.

Jednoho dne, Rozárka ve vile úplně osiřela. Zrovna oslavila své osmnácté narozeniny a den poté…

Nikdo nechápal, jak se pan a paní Jedineční, ocitli pod koly projíždějícího náklaďáku.

Ve vile bylo pošmourno, smutno a i zahrada se potáhla šedí a jinovatkou. Rozálie seděla u okna, dívala se na omrzlá torza květin.

Rozhodla se, že už nikdy…

NIKDY!!! neopustí zdi rodného domu.

Renta po rodičích jí na nějaký čas bude stačit.

Zajistila si internetové připojení a objednávala úplně všechno přes internet. Kromě běžných předmětů denní potřeby a jídla, vedly růže. Kupovala nové druhy, které pěstovala ve skleníku i venku. Zanedlouho bylo růží tolik, že je začala přes internet nabízet a prodávat.

Celé léto až do podzimu, se všude kolem vily Rozálie Jedinečné, rozprostírala vůně růží. Kdykoli byl teplejší den, vůně byla tak omamná, že lákala hmyz z celého okolí. Rozálie už hmyzí tělíčka do pusy nedávala i když si pamatovala to směšné lechtání na patře a v krku.

Sedávala po práci v zahradním altánku porostlém popínavými růžemi několika barev. Na stole sklenici s vodou, ve které byly lehce podrcené růžové okvětní plátky. Do skicáku črtala motýly, brouky a někdy, když se trošku šeřilo, taky můry. Jejich velká sametová tělíčka měla ráda. Připomínala jí plyšového medvídka, který skončil někde uložený na půdě v krabici.

Občas otevřela šatník po mamince a vytáhla staromódní slaměný klobouk s třešněmi, který se v rodině dědil už od prabáby její prabáby. Nasadila si ho na hlavu a před velkým zrcadlem ve vstupní hale hleděla na svůj obraz.

Z osmnáctileté slečny, se stala za těch pár let krásná rusovláska. Zelené šaty s motivem žlutých růží na lemu šatů, klobouk, který jí trošku zakrýval výhled a kaskáda bujných kudrnatých kadeří. Drobná postava. Občas sama sobě připadala jako starobylý obraz. Podobné visely nad schodištěm a byly na nich dámy a pánové, kteří obývali vilu sto let před Jedinečnými.

Samota Rozálii vyhovovala.

Řidiči, kteří jí vozili zboží nebo naopak odváželi svazky čerstvě orosených růží, už poznali, že s Rozálií je povídání marné. Tiše je přivítala, zaplatila tiše jim popřála růžový den. Jen pošťák se snažil už několik let protnout mlčení drobnými zdvořilostmi. Pokývla mu hlavou, že slyší. Převzala poštu nebo peníze v hotovosti, poděkovala, popřála tichounce růžový den.

Jedno srpnové odpoledne, obdržela Rozálie nečekanou a tedy nemilou návštěvu. Ten muž do vily Jedinečných přijel

„Za účelem rozhovoru pro dámský módní časopis Žijeme růžemi. Slečno, vaše jméno, růže a to, že jste Jedinečná, to naši čtenáři chtějí. Zajímáte je. Mnohé ženy by chtěly umět vypěstovat takové růžové záhony jako vy…“

Rozálie na toho člověka rozhořčeně hleděla. Rušil její klid. Ale něčím jí připomínal můry mezi keři růží. Byl proti ní veliký. Skoro plyšový. Tmavě hnědé vlasy, sametově tmavé oči… A jeho slova bzučela jako včely nad květy jejích milovaných květin.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se hlasem tichým jako padající okvětní plátek růže za horkého dne.

Ten plyšový se zarazil. Očekával okamžitý odpor, zaklapnutí kovové branky před nosem.

„Motejl. Oskar Motejl. Jsem redaktor…“

Nenechala ho domluvit a jasným tónem, který znali jen její rodiče, když s nimi mluvila, řekla

„Já vím, kdo jste. Před chvílí jste mi to řekl. Co víte o růžích?“

Rozálie na návštěvníka upřela své bledě modré oči. Ve chvíli, kdy se na něj tímto způsobem podívala, něco okolo žaludku ho začalo silně šimrat jako motýlí křídla…

„Já, já… vím jen to, že krásně voní. Voní jako vy. Čerstvě, jemně a chvílemi omamně.“

„To je málo. Je mi líto. Nechci aby o mých růžích psal někdo, kdo o nich nic neví. Neví, kdy ráno vstávají, jak jim sluší korálky z rosy a pavučin… Kdo nezná jejich sílu, když se rozhodnou bránit se zahradnickým nůžkám. A kdo chce jenom svůj článek…“

Branka Oskara ťukla do nosu.

Už jen viděl lem zelených šatů, jak proplouvá mezi růžemi po pískem sypaných cestičkách. A vůně ta Rozáliina neopakovatelná vůně mizela s ní. Zůstal stát jako opařený. Ještě nikdy ho žádná žena tak jemně, ale zároveň rázně nevyprovodila. Většině stačila titulní stránka v populárním časopise natištěném na křídovém papíře.

„Rozálie Jedinečná. Ona je fakt jedinečná.“ zamumlal.

Vrazil ruce hluboko do kapes manšestrového saka s vyhrnutými rukávy, nadhodil brašnu s notebookem na rameni a vydal se do nejbližšího knihkupectví.

*

S druhým cinknutím zvonku nade dveřmi Obchodu knihami, odcházel redaktor Oskar Motejl bohatší o knihu „Růžový život aneb Pěstění růží a cesta do jejich nitra – napsala Rozálie Jedinečná“.

*

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama