Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Příběh jedné lehce Divné

Odjaktěmrtva žila s cejchem. Cejch měl zajímavé označovací zaklínadlo „Hmmm, ty jsi taková zvláštní“. Bylo tím však míněno jediné – Divná. Říkali jí to spolužáci, slyšela to od dospělých. Nejdivnější byla asi doma.

Co si pamatovala, bylo to tak.

Nejen proto se ve škole stranila většího kolektivu, ale i doma si zalezla někam, kde se zrovna nepohyboval nikdo z rodiny. Oblíbená destinace byl sud na dešťovou vodu ze sklolaminátu umístěný na kovové konstrukci v koutě zahrady. Kolem bylo husté maliní.

Musela se vyšvihnout na plot a asi půl metru skočit. Vybalancovat se na lehce drsném povrchu sudu. Odtud z bezpečí „samoty“ tiše pozorovala ptáky ve větvích protějšího smrku, nebo na nedalekých břízách.

Tam, kam Divná vylezla lehce, se její sestra padavka nevyšplhala, protože jí na to nestačily chabé síly. Více kil, méně svalů, těžký zadek. Divná sice byla opravdu celkem Divná, zato byla mrštná, silná, bezhlavá, příliš upřímná a čitelná. A nesnášela školu skoro víc, než špenátovou polévku.

Sestřička Divné byla typická Vzorňačka, která na první pohled na slovo poslouchala, výborně se učila, uměla si lidi omotávat kolem prstu a v rodině byla oblíbená a taky protěžovaná, protože „Při jejím porodu zemřela maminka“.

Jo. Jenomže už do toho tak nějak zapomněli zahrnout i Divnou, protože to byla maminka jich obou. Takže Vzorňačce vždycky věřili, když provedla nějakou lumpárnu a ukázala prstem na Divnou „To já ne! To Divná to udělala!“

Vyvalené oči navrch hlavy, nevinný obrýlený kukuč, měkoučké buclaté ručičky a gesto nejvyššího zhnusení nad tím, co Divná podle ní provedla. Všichni jí to věřili, protože Divná byla šlachovitý a zarputilý mezek a když říkala, že Vzorňačka lže, svírala ruce v pěst a oči se jí divoce blýskaly nad tou nespravedlností, že už ZASE Vzorňačka vyhrála a za zády trestajícího rodiče na Divnou dělala škodolibé posunky.

Divná byla divoká, ale nelhala. Bála se lhát, protože to by se Vinnetouovi nelíbilo. Protože by se to nelíbilo jí. Nesnášela lhaní a zraňovalo jí, že Vzorňačce to tak lehce prochází. Nějaký čas s tím bojovala, ale pak postupně rezignovala a začala o sobě říkat, že je nejhorší na světě, proto může za všechno špatné.

Protože Divné a Vzorňačce byla Osudem „nadělena“ macecha, která své děti neměla, samozřejmě se stalo, že její tužby po vlastním dítěti byly naplněny. A tak se stalo, že Divná byla v rodině ještě více nežádoucí, protože všechno se točilo okolo benjamínka Nejchlapečka na světě.

Divná nadšením neskákala a ještě víc se stáhla do sebe. Už takhle s macechou nebylo zrovna úplně snadné vyjít, poněvadž Divná byla dle jejích slov jen „Spratek drzej.“ A tak se stalo, že „báječná rodinka“ odstěhovala Divnou k její babičce z otcovy strany.

Popravdě se Divné tím nuceným odsunem stalo to nejlepší v jejím životě. Konečně byla tam, kde toužila od prvních vzpomínek být. Měla domov s milujícím člověkem. To jí zachránilo život i víru v dobrotu lidských srdcí.

A zůstala i nadále Divná.

Já jsem i dnes stále Divná.

Všechno zlé je k něčemu dobré.

*

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama