Dokud se nesmělo říkat „Císařpán je vůl!“, byl Franta Nejezchleba nesvobodnej a jak sám říkal „Utlačovanej poddanej.“ Ale jeho výraz u piva byl pln blaženosti a když nebyli poblíž „chlupatý“, bavil celej lokál svým naznačováním.
*
„Kdybych já směl něco říct vo tom, co nesmim, tak bych vám pověděl…“ a začal pantomimicky předvádět císaře pána, jak vstává a jde z ložnice a nemůže neb jak je ten vůl korunovanej, neprojde mu hlava furtama. Hospoda se bavila a chlapi poroučeli panáky. Franta byl oblíbenej a taky obdivovanej, protože ho nikdá do lochu nezavřeli. Občas ho podezírali, že je s chlupatejma jedna ruka a jako že teda provokatér.
To ale nikdy nikdo Frantovi nedokázal. Chlupatejch se bál jak čert kříže a tak byl vopatrnej jak lasička co krade vejce. Řeči o něm šly různý. Třeba že by mohl rovnou mezi ten hérec, jak je nadanej. Franta si okázale trpěl, jak je ten svět děsně nesvobodnej.
Co ale nikdo netušil, bylo, že mocnářství chcípá na úbytě závodní rychlostí. Než se rok otočil, byla z Rakousko-Uherska drť a samostatná republika Československá, byla oslavována bujaře a radostně. Franta hrdinně na plnou hubu radostně pořvával, že
„Císařpán je vůl a já to dycky říkal!“
Ještě zhruba dva týdny, plácali chlapi v hospodě Frantu po ramenou, že teda je borec. Ale jak šel čas, vtipy o císaři pánu přestaly táhnout, protože
„Francku, dyť už to neni ani vtipný. Máme svobodu, člověče, SVOBODU! Nech starýho pána už u ledu. Konečně se nemusíme ničeho bát. A všechno už bude jen dobrý.“
František se stával zasmušilým a nevrlým nudným patronem. Měl pifku na ty, co mu dřív za císařství platili panáky, když jim ukazoval tajně, co si o stařičkém mocnáři myslí. Měl vztek na France Josefa, že to tak podělal. Jednou se strašlivě opil a klopýtaje pak nedaleko objímal lípu na návsi a do nočního ticha se neslo
„Do hajzlu s celou svobodou! Kdyť já sem teď úplně v řiti! Teď jsem nula, nikdo a poslední kolo od vozu!“
Od té doby, nikdo už Frantu Nejezchlebovýho neviděl. Jen jednou šel vsí nějaký pocestný a mluvil o cirkuse, kde mají medvěda Frantu. Lidi mu tleskají a hází mu dobroty, když tančí valčík. A někteří by přísahali, že občas v tom medvědím mručení zaslechnou
„Císařpán je vůl a já to dycky říkal!“
*