Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Postradatelní

Jsou pro nás neviditelní, jsou mimo hlavní proud a pak najednou nejsou a nikdo je nehledá...

Obloha se zabalila do těžkého hábitu z olověně šedých mraků, které tahaly svá deštěm naditá břicha nízko nad zemí. Neklidné záblesky na obzoru dodávaly té (dennímu světlu nepodobné) šedi přízračný nádech. Skoro jako kdyby se z toho chtělo NĚCO vylíhnout.

*

Déšť skrápěl všechno a všechny. V temné uličce za rybím trhem, se hádala kočka s potkanem o kus žvance, který představovaly skelety a vyvržené vnitřnosti. Páchlo to tak silně, že ani neustávající proudy vody, nedokázaly ten smrad omýt či naředit. Kanalizace chvílemi nedokázala pojmout přísun další vody smísené s odpadky, prachem a všemožnými exkrementy.

Bezdomovci nacházeli úkryt na některých vyvýšených plochách podmostních konstrukcí. Bylo tam relativní sucho a bezpečí. Ti šťastnější se stihli nechat zašít za drobné krádeže nebo zvládli udělat dojem na již otrlé pracovníky Armády spásy a ti jim poskytli po dobu dešťů azyl v hromadné noclehárně a trochu toho jídla, po kterém nebyli sytí ani hladoví.

Pršelo denně už dva týdny. Tmavě šedé dny, o něco temnější noci. Toho dne, kdy se na obzoru blýskalo, déšť ještě zesílil. V jednom místě, se obloha otevřela a vypustila něco, čím byla už nějaký čas těhotná.

Bytost, které daly vzniknout snad jen síly samotného satana. Kůže toho tvora, který se na první pohled podobal člověku, byla pokrytá tisíci bradavic a z každé vyrůstala vlákna plná jedovaté tekutiny. Tvor světélkoval, měnil barvy a každý jeho pohyb byl podobný vlnění se všemi směry. Oči měl zapadlé, nohy i „ruce“ zakončené nálevkovitými přísavkami. Zpozorněl. Větřil.

Poblíž místa, kde sestoupil na zem, zapištěl potkan a s viditelně naježenou srstí prchal mezi popelnice. Už od začátku neměl šanci. Tělo bytosti se napjalo a ze všech vláken vyletěly jedové nitky směrem k cíli. Účinek byl okamžitý a smrtící. Jedová „síť“ obsahovala silné rozpouštědlo. Mitochondriánovi stačilo pouze přijít, uchopit do přísavky „kožovitý vak“ a vypít obsah. Prázdnou kůži odhodil. Bylo patrné, že má hlad a potkan jej příliš neuspokojil. Vyhlížel větší kořist.

Pod clonou silného deště, vypadal jako pestře oděný člověk. Jen jeho podivně tichá chůze se člověku vůbec nepodobala. Cítil každou buňkou v temnotě všechna ta nemytá těla, páchnoucí špínou, alkoholem a opuštěností. Nebyl tady na lovu poprvé…

Mraky začaly mizet stejně, jako se objevily. Z listí ještě kapala voda, ulice i střechy se leskly, svítání bylo vlídné a měkké jako saténový šál. Slunce vycházelo, kočky se vracely z toulky a v ulicích začaly metací vozy odklízet nepořádek. V místní stoce, se válelo pár vypitých „obalů“, které nebude nikdo postrádat.

*

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama