Muž v kostkované košili, pletené vestě s knoflíky ze želvoviny, manšestrácích hnědé barvy. Seděl pod lípou a čekal, až kolem něj prosviští vrchní. Roznášel pivišťata se smetanově bílou a hustou pěnou.
*
Vedro bylo k padnutí a stín lípy byl vítaným úkrytem. Bedřich Čumteles byl tím mužem v kostkované košili. Dobrácký obličej zdobil mocný knír, na očích nasazené brýle s kostěnými obroučkami. Za nimi mírné modré oči s vějířky vrásek od smíchu.
Čumteles byl známou místní figurkou. Nikdo ale netušil, že Béda býval nejlepší soukromé očko v Bůhsudiměři. Tady v Odsuďově to byl čiperný, a tak trošku (tedy spíš víc) zvědavý penzista. S lidmi se moc nebavil. Zato pozoroval, poslouchal a ukládal si do hlavy. Něco málo do malého umolousaného notýsku zapisoval obyčtužkou.
Kdyby se Čumtelese někdo ptal, co to píše, odpověděl by s jistotou „Počítám, kolik jsem tento měsíc utratil za pivišťata, kolik za noviny. Halt penze, víme?“
Věděl přesně, kdo je místní, komu s kým zanáší žena, kolik dětí se narodilo, kolik jich je na cestě, u koho bývají na letním bytě lufťáci. Taky že hokynář Janoušek šidí na váze, hospodský Permýsek přisoluje jídla, aby lidi víc pili a že pekařova žena tajně dává zadarmo pecen chleba Tolířce, která je na šest haranťat sama a svému muži říká, že špatně počítal, aby ji nehuboval, že vyhazuje oknem.
Dnešní vedro Bedřicha Čumtelese trápilo. Horka způsobovala pocení, zpomalení a vůbec tak nějak lenost. Lenost neměl rád. I na penzi se naplno věnoval pozorování, ukládání do hlavy, zapisování do notýsku a pravidelnému nedělnímu pivu. Vlastně to v jeho kulaté hlavě za širokým čelem, vypadalo jako v úle. Slétaly se informace a myšlenky, jako včely za královnou.
Dnes mu v hlavě obzvláště bzučelo. Nemohl z hlavy vyhnat pomyšlení na Rozárku z pošty. To děvče se mu nechtělo líbit. Už týden byla bledá, málomluvná a měla kruhy pod očima. A taky se okolo ní točil ten pazdrát od kolotočů. Takový snědý žihadlo, oči jako uhle a huba pořád od ucha k uchu..
Nebe potemnělo a ochladilo se. Čumteles vzhlédl a tiše si brblal
„Eště aby tak bouřka…“
„Smím přisednout?“
Hlas jako špony míchané v hrnci. Chladně drnčivé.
„Prosím.“
Čumteles povstal a přisunul dámě židli. Řemeslo ho naučilo móresům. Zdvořilý, milý. Podle potřeby dvorný.
„Čumteles Bedřich, jméno mé. Abyste madam věděla, s kým sedíte u stolu.“
„Kosatá. Já vás znám.“
Bedřichovi byla dáma povědomá, ale nevěděl kam ji zařadit. Byla u nějakého případu? Manželka oběti?
Sestra nešťastně utonulé? Byl zmaten. Za celou kariéru ani jednou nezaváhal a věděl přesně, koho před sebou má. Teď sedí proti nemladé, nestaré ženě, která být v obleku, mohla by být klidně mužem. Zvláštní.
„Víte, mám výjimečnou paměť. Patolog Fikařík vždycky říkal, že by chtěl zkoumat můj mozek. Nešlo mu na rozum, kolik se mi toho vejde do hlavy.“
Jen co ta slova vypustil z úst, zděsil se. Vždyť to nikdo nesmí vědět! Celý život v utajení! A teď to na sebe skoro práskne jako udavač! Chladná kostnatá ruka paní Kosaté, se dotkla Bedřichovy ruky. Až měl dojem, že v té své vysušené ruce stiskla jeho srdce.
„Něco vám ukážu, Bedřichu. Jdeme.“
„Nestihl jsem si ještě ani objednat, tak snad vrchní nebude brblat. On je dost akurátní a dbá na to, aby mu u stolu neseděli lidi nadarmo.“
„Brblat nebude. Jsem si zcela jistá.“
Následoval Kosatou od stolu, od kterého najednou stoupala pára. Pára tvořila mlžnou clonu.
„Musím ti Bedřichu ukázat, co jsi napáchal.“
Zdvořilost Kosaté byla ta tam. Hlas zhrubl a skřípal víc než špony smýkané vichrem po betonu. Kolem se válely mlžné cáry a ze tmy žhnuly obviňující oči. Někde za těma očima chrastily kosti a páchl rozklad.
„Já vždycky stál na straně práva!“ rozčileně zvýšil hlas bývalý elitní šmírák.
„Ale jistě, samozřejmě.“
Hlas už neskřípal jako ocelové špony, ale drásal uši i nitro…
Defilé dopadených.
Nemnozí, zato výrazní.
Vykradený kvelb, zapíchnutý továrník, oloupená žena z lepší společnosti…
Oběšenec, hladové děti, nůž matky v jejich útrobách a pak ve svých…
Rychlé soudy, důkazní řízení, úspěch Čumtelesův.
Hrůza a beznaděj rodin odsouzenců.
Bída.
Hlad a skomírání.
Hlas už nevycházel z úst Kosaté.
Hlas burácel v Čumtelesově hlavě a měnil se postupně v řev..
„Nebýt tvého zásahu, žili by!“
„Ale já jen pomáhal chytat zločince!“
„Ptal ses někdy v té své pýše, jestli někomu doma neumírá žena? Jestli neukradl pecen chleba jen proto, že nemá práci a není zač nakrmit hladové krky?! Došlo ti někdy, že se někdo z nich oběsil ne kvůli vězení, ale aby rodinu nenechal v hanbě?! Tys to mohl změnit!“
*
Vyzáblé pařáty, prázdné pohledy, tiše kvílející duše…
Roztrhané životy…
*
Kosák na větvi zpíval o horku a vzdával díky stínu.
Čumteles, bledý a zbrocený potem, kývl na vrchního.
„Copak si dáme, pane Čumteles? Dneska jste krapítek bledej. Dáme si dvanáctku?“
Bedřich měl po těle husí kůži a dozníval v něm ten šílený hlas Kosaté, doprovázený živými obrazy.
Chvění a provinilost.
Hluk vizí.
Hlučné promítání Kosaté.
„Pane vrchní, půl litru klidu!“
*
Někde na poslední větvi lípy, si Kosatá tiše mnula ruce.
Znělo to jako šepot listí v poledním líném vánku…
*